Čtvrtá kapitola našeho alfa kurzu je o Ježíšovi. Připomínám, že my křesťané věříme v Boha trojjediného. Boha Otce, Stvořitele nebe a země, Boha Syna, Spasitele světa a Boha Ducha svatého Posvětitele, který uschopňuje křesťansky žít. Mluvili jsme o tom, jak si Boha my křesťané představujeme. V rozhovoru zazněly různé představy. Ta křesťanská je, že Bůh je trojjediný. Otec, Syn a Duch svatý. Jsou to různé osoby stejné podstaty. Jako H2O – plyn, voda a led. Tak to formulovali naši předkové, a tak je to i v Bibli. Ježíš je tedy stejné podstaty s Otcem. Je Bůh, který se stal člověkem, aby nás spasil. Není to zakladatel křesťanského náboženství jako třeba Mohamed nebo Gautama. Je to Bůh, který se vtělil do člověka Ježíše. Ježíš je pravý Bůh i pravý člověk. Na něm můžeme spatřit, jaký je Bůh a jací máme být my. O tom jsou Vánoce. Je to těžko pochopitelné, ale to je základ křesťanské víry. Ježíš je naprostý základ křesťanské víry. Po dvou lekcích, které jsem psal sám, se u této vracím k Ondřejovu textu. Podle mě je moc povedený.
Ježíš
Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl. (J 1,18)
Bible o Bohu mluví jako o Někom, kdo jde s námi, vedle nás, kdo nás oslovuje, protože o nás stojí.
Vyznáním autorů Nového zákona je, že chceme-li něco o Bohu a o jeho způsobu „jednání a myšlení“ pochopit, chceme-li si jej (Boha) nějak „představit“, pak jako Ježíše.
prameny
O Ježíšovi víme především z Nového zákona a z dalších křesťanských textů, které se do tohoto výběru nedostaly. Tyto zprávy psali jeho učedníci, kteří s ním spojovali své naděje, uvěřili, že byl poslán Bohem a třetí den po popravě na kříži vstal z mrtvých. Z Ježíšova učení, jednání a celého životního příběhu poznali, že jeho prostřednictvím chce Bůh lidem říct něco neopakovatelného a velmi důležitého. Tyto zdroje nelze tedy považovat za zcela nezaujaté.
Epištoly (dopisy prvních učedníků) vznikaly více než dvacet let po Ježíšově smrti. Zprávy evangelistů nejdříve čtyřicet let po ní. (Kromě těchto informací existuje o Ježíšovi ještě několik drobnějších poznámek v římských a židovských pramenech.)
kdo, kde
Jméno Ježíš (řecké Iésús, obdoba hebrejského Jehóšua – Jozue) znamená „Hospodin je záchrana“. Přízvisko „Nazaretský“ je pravděpodobně odvozeno od malého městečka Nazaret v jižní Galileji, kde zřejmě žila Ježíšova rodina a kde v rodině stavitele (nebo stavebního dělníka) či tesaře, truhláře Ježíš i vyrostl.
kdy a kde
Podle tradice se Ježíš narodil v judském Betlémě asi mezi lety 4 před naším letopočtem a 6 našeho letopočtu (ten je odvozován od Ježíšova, Kristova, narození jako světodějného milníku, tak jak jej ne zcela přesně vypočítal v 6. století Dionysius Exiguus). Podle evangelisty Matouše přišel Ježíš na svět ještě za vlády Heroda Velikého, tedy před rokem 4 před n. l.; daňový soupis, za který byl odpovědný správce syrské provincie Publius Sulpicius Quirinius, o kterém mluví v souvislosti s Ježíšovým narozením evangelista Lukáš, se uskutečnil až v roce 6 n. l.
komu
Evangelia dokládají, že manžel Ježíšovy matky pocházel z královského rodu, respektive měl být vzdáleným potomkem nejslavnějšího izraelského krále Davida. Ježíš byl Židem i židem (Ga 4,4; národností i náboženstvím). Měl sourozence (Mt 13,55) a jeho bratr Jakub byl po jistou dobu významnou postavou jeruzalémského sboru první církve (Ga 1,19). Ovšem sám Ježíš vyslovil, že do jeho rodiny patří hlavně ti, kdo žijí podle boží vůle (Mt 12,50). V určité fázi Ježíšova veřejného vystoupení dokonce nabyla jeho nejbližší rodina dojmu, že způsobuje pohoršení, a dělá jim tak ostudu (Mk 3,21).
jak
Ježíš mluvil aramejsky, používal hebrejštinu a snad se byl schopen dorozumět řecky. Číst uměl; často se obracel na své oponenty otázkou: Což jste nečetli? (např. Mk 2,25) A možná byl schopen i psát (J 8,6). Podle způsobů argumentace i vyučování mohl navštěvovat nějakou rabínskou školu. Zřejmě byl vyučen stavebním řemeslníkem, tesařem (Mk 6,3).
vystoupení
Ježíšovo veřejné působení začalo jeho vystoupením vedle Jana Křtitele, ke kterému se hlásil jako k proroku, a netrvalo déle než tři roky. Bylo mu v té době asi třicet let. (Tento věk byl v antice považován za ideální dospělost. L 3,23; srov. Gn 41,46; 2S 5,4) Popraven byl 14. či 15. nisanu (jarní měsíc židovského kalendáře) mezi lety 27–34 n. l. (kombinuje se průmět působení římského správce Pontia Piláta, Antipasovy vlády v Galileji a Pereji, Filipovy v Itureji a Trachonitidě, dokončení rekonstrukce chrámu a Kaifášova velekněžství), s velkou pravděpodobností 7. dubna roku 30 (Hod beránka připadl na čtvrtek 14. nisanu).
místo a lidé
Po většinu svého života se pohyboval na pár kilometrech kolem Genezaretského (Tiberiadského, Galilejského) jezera. Jakousi jeho základnou bylo po nějaký čas městečko Kafarnaum.
A měl kolem sebe několik okruhů učedníků (Mk 3,16–19), podobně jako jiní rabíni (židovští duchovní učitelé) té doby; ovšem včetně žen, což už dobové zvyklosti přesahovalo (L 8,1–3).
co dělal
Ježíš chodil po krajině, setkával se s lidmi, kázal a vyprávěl o božím království, svérázně vykládal židovský Zákon (Pět knih Mojžíšových a z nich odvozené příkazy a zákazy), pomáhal lidem ze společenské izolace i od jejich nemocí a strachů (uzdravoval a vyháněl démony), prorokoval (mluvil o tom, co přijde) a částečně záměrně provokoval tehdejší mocné (politiky i kněží). Nevyhýbal se lidem nemocným, cizincům ani společenským vyvrhelům (lichvářům, celníkům, prostitutkám a kolaborantům). Naopak se k nim občas dokonce sám pozval do domu na jídlo. Zastával se chudých a opovrhovaných. Měl přehled o tehdejším světě i s jeho podvody v obchodech a špinavostmi v politice – soudě podle přirovnání, kterých užíval ve svých kázáních.
co učil
Základním termínem Ježíšova učení bylo „království boží“ či „království nebeské“.
Je to Bůh, kdo (podle Ježíše) vládne a bude vládnout, i když si tu momentálně osobuje moc například nějaký Herodes či Římané; respektive pod boží vládu spadá i ten galilejský kníže nebo římský císař. Ježíš vybízel své žáky k rozhodnutí, čí vládu nad sebou uznají a připustí, jestli boží, nebo se budou chovat tak, že jsou jen sami svými pány, případně se nechají ovládat lidmi, skutečnostmi, a budou se pak před kdečím třást (třeba před smrtí).
vtahování do království
Podle Ježíše začíná boží království tam, kde se lidé více řídí podle Boha a jeho pravidel než podle toho, co jim je příjemné nebo naopak nepříjemné. Když někdo někomu vlepí facku a druhý mu neodpoví stejně, nýbrž mírumilovně nastaví třeba i druhou tvář, tak je to, jako kdyby si už oba na chvíli odskočili do božího království. Oba! I ten, kdo facku dal, i ten, kdo facku dostal a nevrátil. Když se zachovám podle božích pravidel, třeba jen na chvilku, tak na tu chvilku už patřím do božího království. V božím království se na chvíli ocitá (už teď) ten, kdo prokáže milosrdenství, kdo pomůže; a „vezme s sebou“ i toho, komu pomohl, komu způsobil radost, něco nečekaného – dobrého.
nebeské poměry
Království nebeské je cosi, co se sice tu a tam dá zažít i tady na zemi, ale v zásadě jsou to „nebeské“ poměry (poměry z jiného světa), které teprve naplno jednou zavládnou.
boží způsob proměny světa
Ježíš byl (je) od Boha, Bůh nám v něm ukázal (ukazuje), jaký je.
Pán Bůh přišel proměnit poměry ve světě a mezilidské vztahy. Zvolil pro to způsob dítěte, člověka. Zkusil prostřednictvím Ježíše říci, ukázat, jaký vlastně je. Že není policejním komisařem, který si dělá čárky za naše hříchy. Že není velký hráč šachů, který nám klade na cestu kameny k zakopnutí a pohybuje námi mezi políčky. Že nechce jen přihlížet našemu otloukání se, ale chce jít životem s námi. Pán Bůh řekl Ježíšem lidem o sobě, o člověku, o životě vše podstatné.
jiný mesiáš
Je těžké vidět v Ježíši dávnými proroky slibovaného a Bohem poslaného Zachránce (hebrejsky Mesiáše, řecky Krista), když svět nezachraňuje andělským vojskem, ale odpuštěním, pozváním ke svobodě a učením, které život někdy i komplikuje. Je nesnadné vidět v něm dokonce Boha, který jde ve své lásce k lidem až tak daleko, že se za nimi solidárně vypravuje jako člověk.
boží pokus
Ježíš přišel do světa, protože o nás Bůh stojí. Přišel, aby nás lidi naučil milovat bližní i Pána Boha.
Jenže úspěšnost toho božího pokusu z nás udělat víc lidi, naučit nás životu, všímavosti, lásce, odpuštění, modlitbě, cítit a vnímat dech světa, lidí kolem, dívat se do očí, míň křičet „já“, je žel částečně závislá na tom, zda se sebou něco udělat necháme, udělat chceme...
Marie (Mt 1–2; L 1–2)
Marie to kvůli tomu, že se jí narodil Ježíš, neměla moc jednoduché. Ale měla odvahu pustit do svého života Pána Boha. Josefovi došlo, že jde udělat ještě víc než jen neudělat skandál, že může pomoci, že může zůstat s Marií a dítětem, které nebude jen jejich. Mudrci se vydali hledat, nezůstali u svých knížek, u pozorování oblohy, chtěli vědět víc o tom někom, kdo má změnit svět. Pastýři se nejdřív lekli, že začíná poslední soud, nejspíš to totiž nebyli zrovna vzory počestnosti. A pak zaslechli od andělů, že i o ně, právě o ně, stojí Pán Bůh a že se tím pádem nemusejí bát.
pokušení (Mt 4,1–11)
Ježíš na rozdíl od lidí odmítl všechny ďáblovy nabídky. Nechtěl zaujmout tím, že bude rozdávat chleba, ani tím, že bude dělat zázraky před velikými zástupy. A ani nechtěl svět změnit tím, že shora mocensky nařídí, jak se lidé mají chovat. Chtěl lidi přesvědčit svou láskou.
učedníci (Mt 9,9–13; L 5,1–11; L 19,1–10; J 1,35–51)
Ježíš své učedníky posbíral různě. Seděli na břehu „svých moří“ (i svých životních neznámých), měli své doma, své starosti, jistoty a také své prohry. Občas se topili, občas se v životech plácali. Měli své „pouště“ (smutky, strachy). Ježíš kolem nich chodil a zkoušel je oslovit: Chtěli byste s těmi vašimi životy pomoci? Mohl bych vám něco o životě ukázat? Mohu vás naučit něco o Bohu, o životě, o světě, o lidech, o vztazích, o modlitbě, o nespoléhání se na věci, o tom, jak zápasit s potvorami, o síle, kterou má Bůh? Říkal jim pojďte za mnou. A oni to vzali vážně a vydali se za ním.
svatba (J 2,1–12)
Jednou byl Ježíš na svatbě. Došlo jim tam víno. Člověk se snaží, ale někdy mu dojde síla, radost, chuť. Na Ježíšův příkaz nabrali tam tehdy vodu do jakýchsi nádob a on jim z ní udělal víno. Co zvládneme, udělat máme, ale je někdy hodně potřeba Pána Boha, aby zachránil radost, přidal sílu a chuť.
uzdravování a odpouštění (Mk 2,1–12)
Ježíš uzdravil spoustu lidí. Jacísi čtyři kamarádi dokonce rozebrali střechu domu, aby skrze díru v ní svého nemocného k Ježíšovi dostali. Ten ho uzdravil, ale zároveň mu řekl: Odpouštějí se ti hříchy. Některé přítomné to dost překvapilo. Dokonce pohoršilo. Ježíš se lidem však pokoušel vysvětlit, že to, když Pán Bůh člověku odpustí, obnoví vzájemný vztah, je pro jeho život ještě podstatnější než mít zase zdravé nohy. A že on hlavně toto boží odpouštění přišel vyřídit, ukázat, jak vypadá.
Samařanka (J 4,1–42)
U samařského městečka si Ježíš povídal s ženou. Ona se ho ptala, který chrám a která víra je ta pravá. A Ježíš jí na to řekl: Chrámy jsou jen hromadami kamení, které se až příliš dobře hodí k tomu, aby jím někdo házel po někom druhém. Bůh tu není od toho, aby si jej někdo nárokoval, aby jím někdo házel, aby jej někdo vlastnil. Bůh je přítomný tam, kde mu někdo naslouchá. Ta žena měla také asi ve svém životě něco, o čem se bála mluvit, něco, co se jí nepovedlo. Ježíš ji kvůli tomu nesoudil, nekádroval, ale naznačil jí, že rozumí, chápe, že Pán Bůh o ni stojí i s tím vším.
nasycení (Mt 14,13–21; Mt 15,32–39)
Několikrát se stalo, že kolem Ježíše byla spousta hladových lidí. Jeho učedníci by se jich rádi zbavili. Ale on se pomodlil, prosil a děkoval Pánu Bohu, začal rozdávat pár chlebů a ryb, které dal někdo k dispozici, a najednou bylo pro všechny jídla dost. Možná ten div byl i v tom, že si vedle Ježíše lidé uvědomili, že když se mezi sebou rozdělí, že bude dost pro všechny a ještě zbude.
veliká bouře (Mt 8,23–27)
Když přejížděli Galilejské jezero, strhla se veliká bouře. Ježíš byl unavený a spal. Jeho učedníci, zkušení rybáři, se začali hrozně bát, že se utopí. Vůbec jim nedošlo, že když jsou s Ježíšem, nic se jim nestane. Dost pravděpodobně (jednou) umřou, ale Pán Bůh je mocnější než smrt. Když Ježíše vzbudili, uklidnil vítr i vodu a také učedníky. A vynadal jim, že mají víc strachu, než je nutné. Ježíšovi na nich záleží, tak se opravdu nemusejí děsit ničeho.
vzkříšení Jairovy dcery (Mk 5,21–43)
Ježíše poprosil muž jménem Jairos, aby k němu přišel a uzdravil mu jeho nemocnou dceru. Než však Ježíš došel k Jairovi domů, dívka zemřela. Všichni už plakali a oblékali se do černého. Ježíš však vzal holku za ruku, promluvil na ni a ona se probrala. Chtěl tak lidem ukázat co nejzřetelněji, že Pán Bůh je mocnější než smrt. A že jednou, až umřeme, že nás Pán Bůh vezme za ruku a nastane úplně jiný den a už nás nic nebude svírat.
hluchý (Mk 7,31–37)
Jindy Ježíš uzdravil hluchého. Možná máme každý přemýšlet, jestli někdy nejsme hluší k tomu, co nám říká Pán Bůh, co nám říkají druzí.
milosrdný Samařan (L 10,25–37)
Ptali se také Ježíše, co znamená mít rád druhého člověka. A on jim vyprávěl o tom, jak kohosi přepadli lupiči, o všechno ho obrali a ještě ho strašlivě zmlátili. Kolem prošlo několik lidí, možná spěchali, možná se štítili, možná se báli, že lupiči jsou ještě za rohem, zkrátka nikdo přepadenému nepomohl. Až jel kolem Samařan, cizinec, na koho se v té době všichni dívali skrz prsty a nechtěli s ním mít nic společného, a ten slezl z osla, zmláceného chudáka ošetřil a dovezl ho do hospody. Navíc tam zaplatil za to, aby se o přepadeného postarali, než se uzdraví. Podle Ježíše skutečně rád má ten, kdo druhému prakticky pomůže a nic za to nečeká.
dobrý pastýř (J 10,1–18; L 15,3–7)
Asi nejstarší zpodobení Ježíše, které se dochovalo v římských katakombách, kde se scházeli první křesťané, je obrázek mladého pastýře uprostřed ovcí, který nese na ramenou beránka. První křesťané viděli Ježíše jako dobrého pastýře, který pomáhá proti vlkům, riskuje vlastní život, aby zachránil i všechny natvrdlé a zatoulané ovce.
Bůh jako rodič (L 15,11–31)
O Bohu mluvil Ježíš jako o hodném rodiči. Přirovnal jej k otci dvou synů. Ten mladší z nich dost drze tátovi řekl, že nebude čekat, až jednou po něm zdědí peníze, ať ho vyplatí hned a že půjde do světa postavit se na vlastní nohy. Táta mu ty peníze dal. Syn se sbalil a odešel. Jenže ve světě se mu nedařilo, vlastní podnik nerozjel, peníze došly a on se stal nejposlednějším pasákem prasat. Na dně „šel do sebe“ a došlo mu, jak tátovi (i sobě) ublížil. Chtěl se vrátit: Poprosím tátu, aby mi odpustil a zaměstnal mě alespoň jako nádeníka. Když přišel domů, nepustil ho táta ani ke slovu. Objal ho. Nechal ho umýt, obléknout a uspořádal na oslavu jeho návratu velkou hostinu. Bratrovi, který byl po celou dobu doma, se to vůbec nelíbilo. Ježíš tím příběhem chtěl vysvětlit, že Pán Bůh je jako ten otec, dává nám svobodu, nic nám nevyčítá, nestanovuje podmínky, co musíme udělat, aby nás k sobě přijal. Když nám dojde, že je nám s ním dobře, je rád, když se k němu vrátíme.
Zacheus (L 19,1–10)
Ve městě Jerichu žil Zacheus. Byl to kolaborant, vybíral peníze pro Římany, kteří v Izraeli vládli. Nikdo ho neměl rád. Když do města přišel Ježíš, byl na něj Zacheus zvědavý. Protože byl prcek, vylezl na strom u cesty. Ježíš k tomu stromu přišel, zvedl hlavu a Zacheovi řekl: Slez, dnes budu u tebe večeřet. Lidi, kteří šli s Ježíšem, to naštvalo. Jak to, že Ježíš chce strávit čas s tímhle zlodějem? Zacheus se styděl, že Ježíš má kvůli němu problémy. Začal se všem kolem omlouvat a sliboval jim, že co nepoctivě vybral, hned vrátí. Podle Ježíše je Pán Bůh rád za každého, komu dojde, že udělal něco špatně, že potřebuje odpustit a nově začít. A Pán Bůh nové začátky nabízí, pořád dokola. Proto i my máme druhým odpouštět. A nad nikoho se nepovyšovat; nemyslet si, že my odpuštění nepotřebujeme.
hostina (L 14,7–24; Mt 25,1–13)
Ježíš často přirovnával to, co přijde jednou, až skončí tento svět nebo naše životy, k hostině. Pozván na ni je každý, kdo o pozvání stojí. Všichni jsou si rovni, na té hostině je dobře, žádné bolesti, smutky a nemoci. Problém je však v tom, že někdy o Pána Boha nestojíme, někdy se ho bojíme, někdy je pro nás důležité kdeco jiného než vztah s ním.
zlí vinaři (Mt 21,33–46)
Ježíš své žáky připravoval na to, že umře. Oni jej zrazovali od toho, aby šel do Jeruzaléma, kde bylo hodně jeho nepřátel. Ježíš jim vyprávěl podobenství. Kdosi hodně bohatý si založil vinici, pak ji pronajal vinařům. Po čase si poslal svého služebníka pro nájem, ale vinařům se nechtělo platit. Tak majitelova služebníka vyhnali. Majitel poslal ještě několik dalších poslů, ale všichni skončili podobně, spíš hůř. Nakonec si pro svůj díl poslal svého syna. A nájemci vinice ho zabili. Tento svět nám půjčil Pán Bůh, občas se lidem připomíná, ale lidi o něj moc nestojí, myslí si, že je to tu jen jejich. A když se jim/nám přišel připomenout ve svém synu, zabili ho/jsme ho.
provokace (Mt 6,31; Mt 21,13)
Ježíše mohli jeho současníci vnímat jako chodící, dotírající provokaci. Snažil se lidem připomínat Pána Boha. Učil je rozměru života, který dává, odpouští, nesoudí a neodsuzuje, nemoralizuje. Učil své posluchače Bohu tykat a vnímat ho jako toho, kdo odpouští, přijímá, zve, ne trestá. Ježíš pro sebe neusiloval o moc, nevytvářel těsný systém pravidel, ale zároveň se snažil o to, aby si lidé uvědomili, že je tu Bůh se svými nároky, otázkami. Učil, že duchovní život není orientovaný na jáství, ale na vnímání druhého, že v druhých se potkáváme s Bohem. Učil, že není nutné se „ustarat“ kvůli tomu, co bylo, co bude (o to, co budeme mít zítra na stole). Částí těchto svých postojů však pravděpodobně zároveň zpochybňoval náboženské autority navázané na jeruzalémský chrám a jeho provoz.
chrám (Mt 12,1–13)
Nad (náboženské) zákony stavěl jejich smysl. Odpouštění nad vylučování těch, kdo se nějak životně ztratili. Lidem kolem dědičného velekněze jeruzalémského chrámu vytýkal, že se starají víc o provoz svaté budovy, vybírání náboženských daní a obchod s obětními zvířaty a jen málo o vnitřní život těch, kdo do chrámu přicházejí. K uším chrámových správců se ostatně dostaly nejen Ježíšovy provokace, ale také to, že v něm lidé viděli proroka, vůdce a nebeskou autoritou obdařeného učitele.
král
Ačkoliv se Ježíš proti římské okupační moci vyloženě nevymezil, např. v otázce placení daní (Mt 22,20), podstrčili jej narychlo sezvaní soudci, kteří se jej chtěli zbavit, římskému místodržiteli Pilátovi jako uchazeče o davidovský královský trůn, tedy jako politického rebela a navíc náboženského rouhače. A Pilát Ježíše odsoudil k smrti na kříži. (Mk 15,12)
zmrtvýchvstání a nanebevzatí (závěr evangelií a první kapitola SK apoštolských)
Novozákonní svědkové se shodují v tom, že třetího dne Bůh Ježíše vzkřísil. Po 40 dní se potom potkával s učedníky a mluvil s nimi. Zaslíbil jim dar Ducha svatého a vyslal je do světa, aby kázali jeho evangelium. Potom se vrátil k nebeskému otci, kde byl od počátku, dříve než se vydal na spasitelnou misi do našeho světa. A hned potom splnil své zaslíbení. Dal učedníkům dar Ducha svatého, když vyšli, aby plnili daný úkol. Tak vznikla církev.