K 75. výročí popravy Milady Horákové
Mílí přátelé, moc rád bych řekl s odstupem 75 let, že tohle se nebude už nikdy opakovat. Ne v naší zemi! Popravy nepohodlných, odpůrců vládnoucího režimu, věznění, umlčování, mučení těch, kteří se snažili si zachovat alespoň vnitřní svobodu uprostřed totalitní zvůle v časech po komunistickém převratu. Jenže jistotu nemáme nikdy. Vzpomínání na Miladu Horákovou u mě otevírá také přemýšlení o současných ohrožení naší svobody. S velkým znepokojením sleduju, jak v naší zemi rostou síly, které se svobodu pokouší nabourat. Mám na mysli subjekty na okrajích tradičního politického spektra a všelijaká další populistická hnutí, která využívají především strach či nespokojenost. Jejich představitelé jsou sami nezřídka šiřiteli vyložených lží a dezinformací, pracují s nízkými pudy, s nenávistí, jen aby se dostali k moci. Jako by naše společnost musela neustále bdít sama nad sebou, a nad tím, jak si vlastní svobodu zachovat. To je, myslím, docela důležité sdělení pro každý čas. Prostě neplatí žádné, že svobodu už pro jednou máme, a že je jedno, kdo nám zrovna vládne, v přesvědčení, že v horizontu let se politická reprezentace vždycky vystřídá. Historie nás učí, že šlápnutí vedle, může přinést desítky let nesvobody a útlaku. V souvislosti s tímhle výročím 75 let od vykonstruovaného procesu s Miladou Horákovou, chci tedy nejprve říct, že opravdu není jedno, když mnozí z nás podléhají dezinformacím, jejichž původ ukazuje znovu k rozkladným a destruktivním snahám (nám dobře známé) cizí mocnosti. Není jedno když lidé nekriticky naslouchají reprezentantům názorových směrů, jejichž program stojí jen na bezohledném nacionálním egoismu. Vykresluje to podivný obrázek o naší společnosti, o naší zapomnětlivosti, o tom, jak je snadné dnes zaměnit lež za pravdu. Jako bychom si najednou nemohli být zcela jistí vůbec ničím, nebrali v potaz fakta, neuměli už rozlišit, třeba ani to, kdo je zřejmým původcem zla, nesmírné bolesti a zkázy v té současné válce, která se v Evropě odehrává.
Nejsem si dnes navíc vůbec jistý, jestli stačí, anebo co vlastně zmůže, připomínka zločinnosti totalitního režimu v naší zemi. Připomínka jmen, která měla být zapomenuta. Umíme si vlastní historii dostatečně propojit se současností?
Dr. Milada Horáková napsala z cely své dceři tohle poselství: „Choď světem s očima otevřenýma a poslouchej nejen své bolesti a zájmy, ale i bolesti, zájmy a tužby těch ostatních. Neříkej nikdy nad žádnou věcí: do tohohle mi nic není. Všechno tě musí zajímat a hlavně o všem musíš hloubat, porovnávat, dávat si jednotlivé jevy dohromady. Člověk nežije na světě sám – v tom je veliké štěstí, ale také ohromná povinnost.“
Jsou to moudrá slova a měla by platit pro nás všechny. Zvlášť dnes, když znovu hrozí, že věci veřejné mohou ovládnout právě zastánci onoho bezohledného nacionálního egoismu. Když mezi námi narůstá pokušení zříci se spoluodpovědnosti za svobodu v naší zemi, za spravedlnost ve světě. Když v našich řadách mizí solidarita se slabými, pronásledovanými, utlačovanými, a na druhé straně sílí sobectví, lhostejnost, nenávist. Tenhle trend má v mnohém na svědomí také dezinformační scéna, se kterou si pořád jen velmi těžko umíme poradit. Někdy opravdu nevím, jak je možné ještě dnes, v čase nezávislých médií, tak snadno přesvědčit člověka o opaku všeho zřejmého. Jak je možné, že se to děje stejně, jako to u nás kdysi uměla totalitní moc svým překrucováním skutečnosti, nebo vynucováním falešných přiznání.
Nechci tu ale jen vypočítávat to, co mě zarmucuje při vzpomínkách na zločinnost minulého režimu. Na druhé straně, i přes tenhle rozmach rozkladných sil, (netýká se pouze naší země, ale i jiných v Evropě a ve světě), bych rád v tuhle chvíli poukázal k naději. Tohle výročí, nám také připomíná, že v našem národě se vždycky objevili tací, kteří viděli dál, kteří podrželi, kteří neváhali riskovat nejen zaměstnání, či významné posty, ale i vlastní životy, kdo uměli pojmenovat to zlé a nebezpečné. Stále máme ve svých řadách mnoho těch, kteří se ani za minulého režimu nebáli ozvat, i za cenu vězení, a jejichž odvaha (byť třeba nepřímo) dokázala nakonec zmobilizovat statisíce lidí, aby vyšli do ulic a pomohli komunistický režim svrhnout. Nadějí mě naplňuje, že také dnes mnozí z řad občanské společnosti své síly napínají, ozývají se, varují před různými nebezpečími,... leccos pro zachování života ve svobodném světě dělají. Velkou nadějí mě v poslední době naplňovalo i to, jak naše země vynikla nad jiné v pomoci válkou zmítané Ukrajině. A je to tatáž země, která měla v minulosti často ve zvyku před Ruským agresorem kapitulovat. Je skoro zázrak, že ještě dnes, po letech běžící války, dokážou mnozí solidárně stát za napadeným státem, a to nejen na vládní úrovni, ale také v rámci širší občanské společnosti. Obdivuju mnohé, kteří od počátku války pomáhají prchajícím, a kteří prostě vědí, že bez budování solidarity jedněch s druhými nezvládneme nic z toho, co na nás ještě může přijít.
Dnes tu tedy chci připomenout, že směr, kam se naše země bude ubírat v této rozkolísané době, závisí také na každém z nás. Nejen na politických představitelích, na práci médií, škol, církví, na studentech, neziskových organizacích, ... ale na každém, komu není svět a život v něm lhostejný. Nebojme se přijímat odpovědnost za svět kolem sebe, za svět blízký i ten vzdálený. Ono se nám to v dobrém vrátí, i když přijmout tuhle odpovědnost plynoucí z vědomí, že ve světě člověk nežije sám, to sebou nese i velké nároky. Učme se neustále kritickému myšlení. Ono se totiž stává jedinou hrází proti nebezpečnému překrucování pravdy. Umějme také vždy a jednoznačně pojmenovávat zlo. To minulé, i to současné. A nakonec buďme bdělí. Buďme schopni si všimnout, když naši svobodu cokoli ohrožuje. Buďme ochotni napínat všechny své síly tak, aby naše země svou svobodu už nikdy neztratila.
Modlitba: Dobrý Bože, díky za všechny odvážné v dějinách. Za ty, kteří uměli stát proti zlému, stát na dobré straně za každou cenu. Díky, že nás i dnes mohou tito lidé inspirovat. Prosíme daruj nám moudrost, schopnost rozlišovat mezi tím, co vede k dobrému, a co dobré ničí. Daruj nám i schopnost za všech okolností stát za tím, co je pravdivé. A nakonec dej nám odvahu nebýt lhostejnými, ale stávat se těmi, kdo jsou připraveni zápasit za pravdu, svobodu, lidskost, jak v naší společnosti, tak i ve světě. Posiluj nás v naději do dalších dní. Amen