(nápad zvláštní pointy jsem čerpal z komentáře k Matoušovi od J. Mrázka)
Čtení: LK 18, 9-14
- O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství:
- „Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník.
- Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník.
- Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.‘
- Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: ‚Bože, slituj se nade mnou hříšným.‘
- Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“
Text: Mt 25, 1-13
- Tehdy bude království nebeské, jako když deset družiček vzalo lampy a vyšlo naproti ženichovi.
- Pět z nich bylo pošetilých a pět rozumných.
- Pošetilé vzaly lampy, ale nevzaly si s sebou olej.
- Rozumné si vzaly s lampami i olej v nádobkách.
- Když ženich nepřicházel, na všechny přišla ospalost a usnuly.
- Uprostřed noci se rozlehl křik: ‚Ženich je tu, jděte mu naproti!‘
- Všechny družičky procitly a dávaly do pořádku své lampy.
- Tu řekly ty pošetilé rozumným: ‚Dejte nám trochu oleje, naše lampy dohasínají!‘
- Ale rozumné odpověděly: ‚Nemůžeme, nedostávalo by se nám ani vám. Jděte raději ke kupcům a kupte si!‘
- Ale zatímco šly kupovat, přišel ženich, a které byly připraveny, vešly s ním na svatbu; a dveře byly zavřeny.
- Potom přišly i ty ostatní družičky a prosily: ‚Pane, pane, otevři nám!‘
- Ale on odpověděl: ‚Amen, pravím vám, neznám vás.‘
- Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.
Milé sestry a bratři,
jako pár bláznivých družiček bude království nebeské. Jako pár bláznivých panen, které čekají na ženicha až půjde na svatbu a usmyslí lampionový průvod k ženichově poctě. Vše připraví, ale ženich nejde a nejde.
Na začátku nám podobenství nestaví před oči pět moudrých a pět bláznivých družiček, protože na začátku jsou všechny dost bláznivé, jsou tajně blázny do ženicha, který má jít kolem na svatbu. Nevědí, kdy to přesně nastane, ale už čekají. Ale bratři a sestry to je obraz křesťanské církve, křesťanská církev je bláznem pro Krista, nebo měla by být. Kristus ji dal zaslíbení, že přijde podruhé a vezme je sebou do BK a církev na něho čeká. A pokud nečeká pak už to není věřící církev. Pravda v první polovině prvního století to očekávání druhého příchodu bylo velmi živé, potom ochablo, když Kristus nepřicházel, ale nikdy nevyhaslo ú)plně. A ta první půlka prvního století, když církev čekala příchod Páně, jakoby měl nastat zítra, byly ty nejlepší časy církve, církev se tehdy příliš nezabydlovala ve světě a to ji svědčilo.
To podobenství je o deseti družičkách. Byly na začátku bláznivé nebo moudré? Už jsme to řekl: z pohledu pragmatického rozumu byly jistě bláznivé, ale kdo zná aspoň trochu evangelium ten ví, že v něm Ježíš často hodnotí lidské postoje a skutky úplně opačně, než je běžné. To, co je bláznivé, nerozumné, on označuje jako to nejmoudřejší, co člověk může udělat. Říká třeba, že stavět na skále je moudřejší než na písku: dobře, to dá rozum, ale pak k tomu dodá, že na skále staví ten, kdo slyší jeho slova a žije podle nich, tedy také ten, kdo neproklíná své nepřátele, ale naopak se za ně modlí. Nebo ten, kdo neodplácí zlým za zlé. Co je to za moudrost? Anebo, jedná moudře také ten, kdo nejde širokou osvědčenou cestou, jakou jde většina, ale volí tu úzkou. Neboť úzká cesta vede k životu, široká pak do záhuby. Zkrátka Ježíš staví mnohá naše měřítka na hlavu. Co je pro nás rozumné je v jeho očích pošetilé, co je pro nás bláznivé to je v jeho očích naopak to nejrozumnější. A vsadím se, že tady v našem textu by ohodnotil na počátku, všech deset družiček kladně. Všechny jsou moudré. Církev má být bláznem pro Krista a když není pak je to smutné, k čemu tady pak je? Církev má pěkně čekat na svého Pána v noci, natěšená, trochu ztřeštěná, bláznivá, ne ufňukaná, utrápená. V tom podobenství jsou na začátku všechny panny moudré, tedy bláznivé, ale ve skutečnosti viděno optikou Krista moudré. Protože všechny na něj čekají, vždyť slíbil, že přijde. Takhle to má být. Církev má žít nadějí ještě v noci, má žít příslibem, že Pán jistě přijde. Jinak ztratí dynamiku, usne, uschne, umře.
Jenže pak nastane to čekání. Družičky čekají a čekají a nic se neděje. Asi je při tom čekání napadají různé věci. A není to všechno bláznovství, ta víra v Kristův advent, vždyť všude kolem je noc, tma, nic se neděje, nic nenasvědčuje, že se advent, ten Kristův příchod ve slávě, bude konat. Tak je to čekání přemůže, všechny usnou.
A hle, najednou, uprostřed noci se strhne křik. Uprostřed noci jsou družičky probuzeny hlukem. Co to, co se děje, že by slíbený Boží soud? Ne, to nejsou šofary, které troubí k poslednímu soudu, nýbrž veselé brebentění svatebčanů a popěvky a cinkot pohárů. Teprve potom světlo ozáří průvod svatebčanů a kdo má nohy, běží průvodu vstříc. I když vlastně ten soud se tu taky děje, nebo nastane, ale trochu jinak, než jak si představujeme. Tedy náhle noc pronikne křik, hlahol svatebního průvodu. Už je to tady. Družičky se dočkaly, každý, kdo má nohy běží ženichovi vstříc.
Přesněji řečeno, kdo má olej. Vzbuzené družičky zdobí své lampy, dávají je do pořádku, a to je nyní rozdělí. Na rozumné, které si sebou vzaly nádobku s olejem do zásoby a pošetilé, které to neudělaly. A tady, jakoby probíhal soud, nové rozdělení. A teď se samozřejmě nabízí ta otázka, co je ten olej? Zdá se to jako kardinální otázka. Klíč k pointě podobenství. Vždyť těch pět, co mělo dost oleje se dostalo na svatbu a dalších pět zůstalo přede dveřmi. Co je ten olej? V dějinách výkladů tohoto místa najdeme různé odpovědi. Nejčastěji. Jsou to dobré skutky, nebo víra nebo jen vytrvalost, dlouhý dech… Dobré skutky? Dají se dobré skutky ukládat do zásoby? Středověká církev řekla dají a založila na tom odpustkovou praxi. Ta odpověď se mi zdá ovšem absurdní, tu bych vyloučil. Spíš ta víra a dlouhý dech. Asi těch pět mělo silnější víru a dlouhodechost, takže se po tom spánku jejich víra znovu rozhořela. A těch dalších pět mělo prostě víru slabší a ten spánek ji úplně zabil. No je to přijatelnější ale stejně neuspokojivé. Co jen je ten olej? Na tu otázku člověk musí najít odpověď, jinak se mu přece podobenství neotevře. Na tom se příběh přece láme. Olej, to je ten klíč. Nebo ne? Ale možná, že otázka, co je ten olej, není klíčem k pointě. Možná ta klíčová zvěst, kterou máme z podobenství slyšet, je až dál.
Už veliký křesťanský učenec, církevní otec Origenés postřehl, že neštěstím těch bláznivých družiček, které neměly zásobu oleje, není ani tak nedostatek oleje, jako to, že v tu nejnevhodnější chvíli někam odběhnou. Místo aby tam zůstaly a vyšly ženichovi vstříc, třeba s prázdnýma rukama, třeba s vírou pohasínající nebo i zcela vyhaslou. V podobenství se přece nikde nepíše, že by vstupenkou do průvodu byl hořící lampion. Ale naopak se píše v Písmu, že On knot doutnající neuhasí a třtinu nalomenou nedolomí a v Písmu se také píše, že On hledá ztracené a také, že na svatbu zve i bezdomovce, zatímco mnozí pozvaní odmítají. A to není nějaký marginální rys evangelia to je přímo ústřední linie. Takže myslím, že Origenés, na to přišel. Pointa je až tady. Kdo vyšel ženichovi vstříc, ten vešel na svatbu. Kdo nevyšel zůstal přede dveřmi.
Ale možná si někdo řekne: vždyť to moudré družičky poradily nemoudrým, aby šly shánět olej k obchodníkům. Nu ty moudré jsou obrazem církve a nedala církev lidem mnohdy špatné rady? Dala!!!
Takže shrnuto podtrženo. V čem byla nakonec ta moudrost a nemoudrost deseti družiček? Moudrost těch pěti byla v tom, že pozvání ženicha přijaly, do průvodu na svatbu se přidaly. A nemoudrost těch dalších byla v tom, že se nepřidaly. O to jde. Pán zve na svatbu tedy do Božího království každého, bez podmínek. Snad jedinou podmínkou je pokora, jakou měl ten publikán z našeho čtení. I když ona to vlastně není podmínka ale nutný předpoklad. Pokud si myslím, že se spasím sám jako pyšný farizeus s Božím královstvím se minu nebo obrazem podobenství zůstanu přece dveřmi.,
V adventu zvláště silně slyšíme z evangelia, Spasitel přišel, přichází a jednou přijde ve své slávě. A současně slyšíme také pozvání. Pojďte za mnou, připoj se k tomu průvodu, jenž jde dějinami vstříc Božímu království, které se bude podobat svatební hostině. Ale možná si někdo říká, já nejsem hoden, co jsem toho v životě pokazil, měl bych svítit, ale nesvítím, měl bych být solí, ale nejsem, kolik příležitostí, které jsem od Pána Boha dostal jsem promrhal. Nebo si někdo řekne, to pozvání zní lákavě, ten průvod na svatbu, je tam tolik skvělých lidí, ale dnes je těch nabídek spásy nepřeberné množství, nesmím se ukvapit, raději vyčkám, ještě budu hledat jinde, je dost času, jiný řekne nemám teď čas, čas budu mít až v důchodu, možná. A tak podobně…V podobenství ale slyšíme, dosti naléhavě: pozor na to váhání. On by se mohlo také stát, že nabídku Boží prostě promeškám. Amen