Milé sestry a milí bratři, kde nalézt pevný základ života, aby člověk obstál, když přijdou různé životní bouře, jak se zbavil strachu, který tak ochromuje, nebo spíš, jak nad ním vítězit, protože strachu se člověk asi nikdy nezbaví, se strachem spíše stále bojuje, a dál, jak to udělat, jak dosáhnout toho, abych znovu a znovu neklesal na mysli, nepropadal pesimismu a rezignaci, uměl být pokorný, vděčný, laskavý a měl nadějným výhledem k budoucím věcem? To jsou otázky, které jsou ve mně stále přítomné, hledám na ně odpovědi. Naslouchám pozorně, když o nich někdo mluví, čtu soustředěně, když o nich někdo něco moudrého napíše. A tak se ptám, hlavně těch, kteří už leccos v životě prožili, ledasčím prošli. Kde oni našli oporu, jak jim pomáhala nebo nepomáhala v životě víra. V dnešním kázání budu mluvit o dvou takových svědectvích, které jsem zaslechl, a jsou pro mě stále důležité. Nechám promlouvat dva svědky křesťanské víry, apoštola Pavla a paní Věru Hajskou, tchýni, maminku Abigail a babičku našich dětí, která by se dnes dožila devadesátky.
Nejprve svědectví apoštola Pavla. Před pár lety jsme s Abigail podnikli cestu po jeho stopách v Malé Asii. Byl to zážitek. Když se člověk ocitne fyzicky na místech, kde se odehrávaly biblické děje, silně to na něj působí. Je něco jiného si přečíst úsek z knihy Skutků apoštolských o Pavlově pobývání v Efezu anebo fyzicky šlapat po mramorových kvádrech, kterými jsou Efezské ulice dlážděny. Je něco jiného číst v bibli o srocení v Efezu anebo stát uprostřed amfiteátru, kde Pavel v 50 letech 1 stol. kázal. Ocitnout se fyzicky na těchto místech je prostě silný zážitek. To se člověk přece přes časovou bariéru a vstoupí přímo do dějů, o nichž vypráví bible. A také to inspiruje. Mě to inspirovalo také k tomu, že jsem si snesl všechny knížky o Pavlovi a začal je znovu a dychtivě číst. A pojal jsem k Pavlovi ohromný obdiv. Jen považte, co to bylo za člověka. On přijal jako své poslání od Pána Boha vyřídit evangelium o Ježíši Kristu celému světu. Tehdy to znamenalo roznést evangelium po celém římskému impériu, donést evangelium do Malé Asie, Řecka, Makedonie, Říma a Hispánie – Hispánie byla tehdy konec světa. A Pavlovi se to skoro podařilo. Během deseti let procestoval 20 000 km. A to ne letadlem, autem, dostavníkem, ale většinou pěšky v sandálech. To je úžasné, neuvěřitelné, jen když pomyslím na fyzickou náročnost jeho cest. Jak se vůbec dostal skrz velehory do Galatie. A přitom nebyl zcela zdráv. V epištolách píše o nějakém ostnu v těle. Možná šlo o nějakou oční nemoc. A pak. Když někam přišel a kázal, tak mu lidé hned nepadli kolem krku. Naopak. Dost lidí mu spíš šlo po krku, dostával se pro evangelium do ohrožení života, několikrát ho zavřeli do vězení. Jednou ho kamenovali. Už si mysleli, že je mrtev, jeho tělo odtáhli za hradby města, ale nakonec Pavel přece jen přežil.
Když Pavel odešel z Efezu, chtěl do Říma. Pořád měl před očima ten cíl. Donést evangelium do celého světa a hlavně do Říma. Jenže se nad ním už začaly stahovat temné mraky. Nepřátel přibývalo. Aby nepřišel o život - ne že by se bál, on se nebál, ale chtěl donést evangelium až na konec světa a to by nemohl, kdyby ho zabili - uhnul na jih a prozatím se cesty do Říma vzdal. Tak se dostal do Korintu. Tam sedl a napsal dopis Římanům. V tom oddíle z jeho epištoly, který jsme četli, se napjatá a nebezpečná situace zřetelně odráží. Kdo vznese žalobu? Kdo nás odsoudí? Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení, úzkost, pronásledování nebo hlad, bída (nahota), nebezpečí nebo meč? Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku. To nejsou metafory, to je drsný popis toho, co Pavel denně prožíval. Ale jak jen to mohl snést, nenechat se zaplavit strachem, nepodlehnout zoufalství, jak to mohl ustát?
On to píše! Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Je-li Bůh se mnou, kdo proti mně? Ale jak to ví, že je Bůh s ním? Pavel to hned vysvětluje. Bůh nám dal svého Syna, v něm nám dokázal svou lásku a On - Kristus za nás zemřel a byl vzkříšen, je v nebi a přimlouvá se za nás. Jaký větší důkaz byste potřebovali! Já víc nepotřebuji. Mně to bohatě stačí. Pavel má jistotu, že ho tedy nic nemůže odloučit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, Pánu našem.
Pavel hledal pevný základ pro život a našel ho mimo sebe v Bohu, v jeho lásce, o níž mu Bůh podal důkaz v Ježíši Kristu. Zajímavé je, že Pavel nenapíše, že věří, ale že si je jist Boží láskou. Jeho víra, jistota, se opírá o Boží lásku, věrnost, od té nás nic nemůže odloučit.
Jeho svědectví je silné. Základ, na němž stojí, je tak pevný. Tak pevný, že Pavel ustojí věznění, pronásledování a pravděpodobně i mučednickou smrt.
Než přejdu k tomu druhému svědectví, svědectví babičky, Věry Hajské, učiním exkurz, který ovšem ještě celé téma nasvítí z jiné strany – doufám. Vzpomínám na jednu chvíli, když jsem studoval na teologické fakultě. Profesor Petr Pokorný exegetoval epištolu Efezským a rozebíral také slovíčko věřit. To je jeden ze základních termínů biblické teologie. Řecky se věřit řekne pisteuein. A Petr Pokorný řekl, že to vlastně neznamená věřit, ale důvěřovat. A mně se v tu chvíli otevřelo okno do nebe. Pochopil jsem, že věřit neznamená uznávat, že nad námi něco je, že Bůh existuje, že existují věci, které fyzika neuchopí a nepopíše, ale že věřit znamená důvěřovat Bohu, Kristu, že jde o vztah. Tohle otevírá cestu do nebe, říkal jsem si. Víra, důvěra je pevným tím pevným životním základem. Na tomto objevu jsem stál dlouho. Ale po pravdě, ve skrytu duše jsem maličko pochyboval, třásl se. Víra je přece záležitost duše a ta moje duše je tak nestálá. To není zrovna ten nejpevnější základ. I Petr, ten z evangelia, křičí v nebezpečí: věřím, Pane, spomoz mé nedověře. A se mnou je to stejné. Víra je důležitá. Ta důvěra, o níž se píše v Písmu je žebřík do nebe, ale ten žebřík je takový chatrný, jak chatrná je moje duše. Není něco přece jen pevnějšího?
Před několika lety, už to bude skoro deset let, jsme se na to ptal i babičky. Co toho přečetla, prožila, protrpěla, unesla. Co vlastně věříte, jak vám víra v životě pomáhá, jak se vyrovnáváte se skutečností smrti, co si myslíte o životě věčném? Neodpovídala mi přímo, kličkovala, měla ve zvyku citovat jiné. Např.: „Karel Barth v pátém dílu své dogmatiky na str. 582 vlevo nahoře napsal…“ Ale nakonec mi přece dala svou velmi osobní odpověď. Napsala ji do svých pamětí. Budu z nich teď citovat: „Petr mě vyprovokoval k tomu, abych něco napsala o své víře. Když o tom tak přemýšlím, vzpomněla jsem si na svůj život od narození, že spíš než o víře, musím psát o Boží věrnosti, která mě právě už od narození provázela. Můj kmotr mi daroval ke křtu Bibli, kam vepsal toto věnování: Budiž věrný až do smrti a dámť korunu života. A dál pokračuje básní. Budiž věrná, Pán ti velí, v jeho kráčej šlépějích. Jemu zasvěť život celý, těš se blahou nadějí. Ta slova jsou pravá, jistá, Pán tvůj sedě na trůnu, pro tebe již v nebi chystá slávy věčnou korunu….“ A dál babička pokračuje: „Ta slova mě provázela celý život, ale moje věrnost byla jen a jen pod dohledem Boží věrnosti.“ Pak líčí běh života, který se dá srovnat s tím během apoštola Pavla. „Ve třech letech jsem onemocněla a lékařka odhadla tak tři měsíce života, ale dostala jsem se z toho. Rodiče o mě tak pečovali. Když měl můj nejmladší syn tři roky, onemocněl po očkování obrnou, s nemocí jsme bojovali, ale nakonec ochrnul a po čase zemřel, ale měla jsem kolem sebe blízké, kteří mně pomohli těžké chvíle zvládnout“; pak pokračuje života běh dál a střídají se v něm radosti ale i velmi těžké krize. A kapitola z jejich pamětí končí příznačně slovy: „Přijali jsme nabídku Petra a Abigail Hudcových, abychom se odstěhovali do jejich domku v Jilemnici na odpočinek. A tak zde trávíme krásná léta, nebýt těch nemocí, které nás ve stáří potkávají. Manžel Vlastimil prodělal infarkt hned po prvním roce pobytu zde a já v posledních letech úraz páteře a k tomu tři infarkty. Ale Pán Bůh nás neopustil a jeho věrnost zůstává“. Důkazem té věrnosti Boží byli pro ni především lidé, kteří ji v krizích pomáhali.
Tolik paměti Věry Hajské. A tak mě babička velmi překvapila. Dostal jsem od ní, vlastně až po její smrti, odpověď na otázky po pevné opoře v životě a jsem jí za její odpověď moc vděčný. Dostal jsem se, díky ní, o kousek dál. Ona vlastně dosvědčuje to samé co apoštol Pavel, když říká: „jist jsem zajisté…že mě od Boží lásky neodloučí ani smrt.“ Lidská víra sama je skutečně křehká. Ale Boží věrnost je jako pevná skála. Pevným základem života je Boží věrnost. Svou víru smím opřít o Boží věrnost. A tak tedy: „Poznej, že Hospodin, tvůj Bůh je Bůh věrný, zachovávající smlouvu a milosrdenství.“ To je žebřík do nebe - ten nejpevnější. Amen
17