Milí přátelé!
V loňském roce mi jedna známá pověděla, že byla pokřtěna, ale chtěla by se dozvědět víc o obsahu křesťanské víry. Možná je takových zájemců více, nevím. Nejlepší by samozřejmě bylo setkávat se každý týden k vyučování a rozhovoru, ale je mi jasné, že na to nemáte při dnešním způsobu života čas a energii. Napadlo mě tedy, že připravím asi 12 lekcí k tomuto tématu a postupně je budu dávat na naše sborové stránky. Každý zájemce si text může přečíst, přemýšlet o něm, napsat si otázky. A následně asi jednou za měsíc se můžeme někdy v podvečer setkat na faře ke společnému rozhovoru nad tématem a otázkami u kávy a čaje. Rozhodl jsem se převzít texty od mého zetě Ondřeje Macka, které připravil pro své konfirmandy v Brně a nazval je „Slova (ne učení) víry“. V textu jsou základní informace, ale zároveň je to dost osobní, autor se pokouší vyjádřit, co on věří, jak se s tím často pere, neví, docházejí mu slova. Proto také některé věty začínají slovy „zkouším věřit“. Jeho text budu někdy doplňovat svými poznámkami – jsou to podtržené věty na konci jednotlivých odstavců. Jak text používat? Několikrát si ho přečíst. Přemýšlet, napsat si otázky. Třeba mi je sdělit před setkáním na faře, abych se na ně mohl připravit.
Dejte mi vědět, zda by někdo z vás o takové učení a rozhovory měl zájem a udělal si na ně čas. Email: petr.hudec@evangnet.cz mobil: 721141691.
Petr Hudec
Obsah celého cyklu
I. Apoštolské vyznání víry
II. Otče náš
III. Desatero
IV. Křest
V. Večeře Páně
VI. Ježíš
VII. Ježíšovské způsoby jednání
VIII. Bible
IX. Bohoslužby
X. Církevní rok
XI. Životní brány
XII. Náš sbor a naše církev
I. Apoštolské vyznání víry
Dva základní texty:
Apoštolské vyznání víry
Věřím v Boha,
Otce všemohoucího,
Stvořitele nebe i země.
I v Ježíše Krista,
Syna jeho jediného, Pána našeho,
jenž se počal z Ducha svatého,
narodil se z Marie Panny,
trpěl pod Ponciem Pilátem,
byl ukřižován,
umřel a byl pohřben,
sestoupil do pekel,
třetího dne vstal z mrtvých,
vstoupil na nebesa,
sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího,
odkud přijde soudit živé i mrtvé.
Věřím v Ducha svatého,
svatou církev obecnou,
společenství svatých,
odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život věčný.
Amen.
Nicejsko-cařihradské vyznání víry
Věřím v jednoho Boha,
Otce všemohoucího,
Stvořitele nebe i země,
všeho viditelného i neviditelného.
Věřím v jednoho Pána,
Ježíše Krista,
jednorozeného Syna Božího,
který se zrodil z Otce přede všemi věky:
Bůh z Boha,
Světlo ze Světla,
pravý Bůh z pravého Boha,
zrozený, nestvořený,
jedné podstaty s Otcem:
skrze něho všechno je stvořeno.
On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe.
Skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny
a stal se člověkem.
Byl za nás ukřižován,
za dnů Poncia Piláta byl umučen a pohřben.
Třetího dne vstal z mrtvých podle Písma.
Vstoupil do nebe,
sedí po pravici Otce.
A znovu přijde, ve slávě,
soudit živé i mrtvé
a jeho království bude bez konce.
Věřím v Ducha svatého,
Pána a Dárce života,
který z Otce i Syna vychází,
s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován
a mluvil ústy proroků.
Věřím v jednu, svatou, všeobecnou, apoštolskou církev.
Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů.
Očekávám vzkříšení mrtvých a život budoucího věku.
Amen.
Apoštolské vyznání víry
Stručné shrnutí toho, čemu křesťané věří.
Říkávalo se původně hlavně před křtem – lidé se jeho vyslovením připojovali ke křesťanské víře.
Jeho počátky spadají do přelomu 2. a 3. století. Je to text společný křesťanům na celém světě, byť některé církve při bohoslužbách spíše užívají rozvinutější Nicejsko-cařihradské vyznání víry.
Pro stručnost je text označován jako krédo (z prvního slova latinské verze – credo, tj. věřím).
Věřím v Boha, Otce všemohoucího,
Stvořitele nebe i země.
Věřím, že život a vůbec všechno je tu díky Pánu Bohu. (Tedy i já.) Můj život není samozřejmost, není to ani náhoda. Stejně jako nebe a země ba veškerenstvo.
O Pánu Bohu mluvíme obrazy, přirovnáními, vyprávíme příběhy, používáme slova, ale on se do nich „nevejde“ – cokoli o něm řekneme, bude hodně pokulhávat.
Pána Boha lze oslovovat, vnímat, je ve všem a zároveň je víc.
Zkouším spoléhat na Boha, který se jako dobrý rodič se mnou dělí o své dobré (o své dobro), ukazuje mi cestu, radí, vychovává, napomíná, provází, inspiruje, ponouká k dobrému a smysluplnému životu. Dává mi však také svobodu, mohu si dělat, co chci; mohu se k němu vracet. Je ochotný mi odpustit. Přidává mi sílu, stojím-li o ni.
Zkouším spoléhat na to, že v každé nouzi mi Bůh dá tolik sil, kolik potřebuji.
Zkouším spoléhat na to, že i když já už před sebou nic nevidím, žádnou cestu, Bůh má vždycky ještě nějakou možnost.
Věřím, že mi Pán Bůh v každém okamžiku ukazuje, co je dobré, smyslu-plné, krásné, života-plné.
Každá chvíle je jedinečná, neopakovatelná. Věřím, že život má více rozměrů a podob, než mám vůbec šanci poznat a pochopit.
Spolu s Pánem Bohem dotvářím tento svět. Podílím se na tom, jak to tu vypadá a bude vypadat.
Mohu rozvíjet dary, které mi dal, a využít čas.
Věřím, že Bůh může a chce ze všeho, i z toho, co se mi jeví jako zlé, těžké, nechat nakonec vzejít dobré. Potřebuje k tomu však i lidi, kteří mu naslouchají.
Věřím, že Bůh není žádný mimo čas stojící osud, ale že čeká na naše modlitby a uvážlivé činy a že na ně také odpovídá. Někdy ovšem ne tak, jak bych si přál. Někdy také mlčí.
Věřím, že Pán Bůh je se mnou, i když na něj zrovna nemyslím, i když s ním zrovna nepočítám, i když jej od sebe zrovna spíše odháním.
Křesťanská víra je způsob, jak vnímat svět kolem i sám sebe; jak zacházet s časem i informacemi; je to způsob, jak si srovnat, co je důležité; a také je to postoj – způsob života, způsob jednání.
Pán Bůh v celém svém stvoření zanechává zřetelný otisk. Takže nebe a země, slunce i měsíc, modrá obloha i mraky, hory i moře vypravují beze slov o jeho velikosti, moci a slávě. Kdo má otevřené oči, vidí to.
Možná je pro někoho problém mluvit o Bohu jako osobě. Není to spíš síla, moc, tajemství, neosobní. Ježíš se ale k Bohu modlí a oslovuje ho Otče. Jednou nám náš profesor teologie řekl k tomuto tématu, že Bůh je víc než osoba, ale není míň než osoba. A tato formulace mi stačí dodnes. Bůh je pro mě tajemství, víc, než si dokáži představit, ale zároveň je jako otec či matka, mohu se k němu obracet s důvěrou, modlit se k němu, mohu s ním navázat vztah. Je to moc která nás tiše obestírá a zároveň je jako můj nebeský Otec. Takhle ho vnímám já. Dále bych ještě doplnil, že slovo věřím má dva základní významy, Jednak věřím, že Bůh existuje, a druhý, věřím mu, důvěřuji mu. V řeckém textu Apostolika je slovo důvěřuji. Z celého prvního článku je mi snad nejbližší vyznání, že Bůh je stvořitel všeho. Mám rád žalm 19. V něm čteme – volně řečeno - celá příroda i vesmír zvěstuje Boží slávu. Prostě tak, že na ni hledíte a žasnete. Já to mám tak, že když hledím třeba na krásu hor, jezer, lesů nebo východ či západ slunce atd., tak vidím Boží slávu. Vyznání, že Bůh je Stvořitel nebe i země byla připojena později v polemice s jinými duchovními směry, které považovaly hmotu za zlo. Tělo považovaly za vězení duše.
I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho,
jenž se počal z Ducha svatého,
narodil se z Marie Panny,
trpěl pod Pontiem Pilátem,
byl ukřižován, umřel a byl pohřben,
sestoupil do pekel,
třetího dne vstal z mrtvých,
vstoupil na nebesa,
sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího,
odkud přijde soudit živé i mrtvé.
Věřím, že člověkem Ježíšem – někým, kdo mu byl tak blízko, jako bývá dítě rodiči – Bůh ukázal, jaký je, jak moc nás má rád, jak o nás stojí. A také jím chtěl změnit svět, proměnit svůj vztah s námi i naše mezilidské vztahy, naše zacházení se životem.
Věřím, že člověkem Ježíšem – někým, kdo mu byl tak blízko, jako bývá dítě rodiči – Bůh ukázal, že je dobré se na něj spoléhat a nechat se od něj směrovat, že život s ním je hlubší, plnější. Ježíš učil (a učí nás vlastně pořád), jak žít a jak být v kontaktu s tím, kdo život dal – s Bohem.
Ježíš je dítě Boží a zároveň dítě Mariino, radost i komplikace pro rodiče, bratr lidí, politický uprchlík hned po narození, oběť byrokratické i mocenské šikany před narozením i po něm, chudý člověk, někdy nechápaný učitel, zrazený přítel, politický vězeň pomluvený a nespravedlivě odsouzený.
Na Ježíši se dost zřetelně projevilo, jak my lidé o Boha ani o životní poctivost nestojíme a pravdu od sebe spíše odháníme – některým byl lhostejný; pro jiné byl jen zázračným léčitelem; mnozí jej rádi poslouchali, ale měnit svůj život se jim příliš nechtělo; jeho přátelé ho ve strachu zapřeli či utekli; a některým jeho slova o Bohu, o víře v něj a o životě vadila tak moc, že jej nechali popravit.
Díky Ježíši a tomu, co se s ním stalo o Velkém pátku a pak o Velikonoční neděli, spoléháme na to, že smrt nad námi nebude mít poslední slovo, že není a nikdy nebude místo, kde by o nás Bůh nevěděl, kde bychom byli bez něj. (Snad s výjimkou toho, kdybychom jednoznačně trvali na tom, že s ním nic společného mít nechceme.) Toto vědomí má měnit náš přístup k životu – nemusíme se bát ani pořád jen někam hnát, můžeme se dělit, dávat, milovat, lásku přijímat, prožít poctivě každý den.
Od nepaměti měli lidé (v něčem částečně oprávněný) pocit, že si musí (bohy či) Boha nějak naklonit, získat, zasloužit si jeho přízeň, odčinit své viny, něco mu obětovat. V Ježíši Pán Bůh vyjádřil, že už si jej usmiřovat, získávat nemusíme, že on až do naprosté krajnosti stojí o nás.
Ježíš je (řecky) kristus, (hebrejsky) mesiáš – někdo Bohem vybraný k úkolu měnit a zachránit svět. A lidi zároveň zve ke změně: když budeme žít jeho (ježíšovskými) způsoby, naslouchat Bohu, svět bude jiný už nyní.
Jednou se mu budu zodpovídat z toho, jak jsem žil. Ale věřím v odpuštění, přijetí, v jeho trvalou blízkost.
O tomto článku Apostolika bude ještě řeč. Dodám jen maličkost. Druhý článek přechází od otázek kolem stvoření, země a nebe, vesmíru k lidskému životu. Věřím, že Bůh k nám sestoupil v Ježíši, člověku, aby nám ukázal, jak žít, podle čeho se orientovat, aby nám ukázal, že nejdůležitější ze všeho je láska k Bohu i lidem, a co je to vlastně láska. V Ježíši Bůh promlouvá do našeho všedního života, který se odehrává ve společenství s druhými lidmi, dnes a denně. Nakonec jen pár poznámek. Moderního člověk možná zarazí formulace, že se narodil z Marie panny. Je to způsob vyjádřit Ježíšovo božství. Nebo třetího dne vstal z mrtvých. Vzkříšení je vstup do nového rozměru života, Halík říká: vzkříšení není oživení mrtvoly!! Nebo „odkud přijde soudit živé a mrtvé.“ To znamená, že věříme v Boží soud. Soudit nás bude Ježíš Kristus, a to podle toho, zda jsme milovali své bližní. Slovo křesťané znamená vlastně kristovci. Ti, kdo věří, že Ježíš je Kristus.
Věřím v Ducha svatého,
Pán Bůh je v tomto světě pořád přítomný, ozývá se nám, podněcuje nás, přidává sílu, víru, lásku, naději, pomáhá. Pán Bůh vstupuje nám lidem do cesty, pokouší se nás pohnout k přemýšlení, vést k podstatě a smyslu života, zvát ke vztahu s ním.
svatou církev obecnou,
svatých obcování,
Je dobré patřit do společenství, ve kterém se s Bohem a o Bohu mluví; ve kterém se čte a vykládá Bible; lidé se podporují ve víře, pomáhají si a navzájem se podněcují k životu s Pánem Bohem. Je dobré patřit do společenství bez předsudků a soudů, ve kterém se lidé vzájemně podpírají ve chvílích, kdy je jim úzko, a společně se radují, když je jim dobře, ve kterém je možné najít oporu pro všední dny i zlomové okamžiky. Církev tu má být pro druhé: Vyprávět o Pánu Bohu a inspirovat k životu s ním – slovy, svým jednáním, vztahy, radostí, tím, co je pro nás důležité, a hlavně tím, že se snažíme nemyslet jen na sebe, jen „na své“. Církev taková mnohdy nebyla a není, ale neměla by se přestat pokoušet takovou být.
hříchů odpuštění,
Pán Bůh nám odpustí cokoli. My však máme po odpuštění a vztahu s ním toužit a sami druhým odpouštět.
těla z mrtvých vzkříšení a život věčný.
Zažíváme boží blízkost, lásku, pokoj, krásu, dobré. A jednou nám Pán Bůh otevře život ještě krásnější, plnější, než si teď dokážeme představit.
Ve formulaci třetího článku Apostolika jsou dosti nejasná slova: těla z mrtvých vzkříšení. Je to pokus vymezit se proti duchovním směrům, které hlásaly, že tělo je vězení duše a spasení spočívá v tom, že se člověk zbaví těla. Proti tomu křesťané věří, že do toho nového rozměru života vejdou i skutečnosti, které jsou spojeny s naším tělem např. dobré skutky, naše vztahy. Pokud jde o víru v život věčný. Já věřím, že život pozemský je jen kousíček něčeho mnohem většího. – života věčného. Život věčný má ještě jeden význam. Život věčný na některých místech v Bibli označuje život podle Boží vůle, život dobrý, život v následování Ježíše. Zkrátka život věčný může vyjadřovat též kvalitu života, nejen délku. Z toho vycházel Masaryk, když napsal, že věčný život žijeme už teď. Anebo ho nežijeme.
Jak dojde k tomu, že člověk uvěří. Jaroslav Šimsa, který umřel v koncentráku, když se při pomoci nemocným spoluvězňům nakazil tyfem, napsal. Vydal jsem se na cestu hledání spolu s ostatními a na té cestě jsem byl nalezen. Vyjadřuje tím, jak důležité je při hledání společenství církve – vydal jsme se na cestu spolu s druhými. A pak mě Bůh našel. Nejdřív hledal Boha a na té cestě ho našel Bůh. Proto se říká, že víra je dar, zázrak, působí ji Duch svatý.