Probírám šuplíky u psacího stolu a nacházím poklady. Jedním je text mého učitele Jana Hellera. Byla by škoda se o něj nepodělit. P. Hudec
Na čem mi záleží
Jan Heller - text jeho přednášky, kterou proslovil v dejvickém sboru ČCE v roce 2004
To je otázka, se kterou se na mne obracejí přátelé a známí. Někdy se ptají jen nesměle, ale je na nich vidět, že by jim udělalo radost, kdybych byl, co možno osobní a konkrétní. Nuže:
Odkud mluvím (životopis, odbornost, práce s Písmem)
Nejdříve bych rád připomněl, odkud mluvím. Každý z nás jsme odněkud, tj. poznamenáni místem, odkud pocházíme, i časem, v němž jsme vyrostli. Povím to jen stručně: narozen 1925 jako syn učitele, hluboce poznamenán rozpadem Československa a druhou světovou válkou, v níž jsem vlastně vyrůstal, jsem byl už od mládí zaujat otázkou časnosti, smrti a smyslu života. Logický důsledek: Šel jsem studovat bohosloví, nejdříve v Praze, pak v Basileji. Pak jsem byl tři roky vikářem v Hořovicích. Tam jsem se oženil. Máme dva syny. Daniele psychologa a Jana lékaře, od nich pak sedm vnoučat. 1950 jsem nastoupil nejdříve jako lektor hebrejštiny a pak jako asistent (po promoci 1951) na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu a tam učil všechny tři staré jazyky, později Starý zákon a religionistiku. 1966 -68 jsem byl pohostinským docentem v Berlíně, po návratu učil hlavně religionistiku, když na SZ byl ještě prof. Bič (do r. 1977) a po jeho přeložení do důchodu převzal SZ. 1992 jsem šel do důchodu a předal katedru svému nástupci doc. Prudkému.
Hodně jsem jezdil po evangelických sborech a různých křesťanských setkáních, přednášel, a to většinou o SZ, až mi to v sedmdesátých létech přibližně na deset let zakázali. Na fakultě jsem zůstat směl, ale byl jsem – alespoň pro církev – jakoby „bez souhlasu“. Do zahraničí jsem v té době samozřejmě také jezdit nemohl, ale to mi příliš nevadilo. Doma bylo dost co dělat. A když se jezdilo, tu i tam číhali různé pasti. Těm jsem se také mohl vyhnout a soustředit se na teologickou práci. Hodně jsem psal, samozřejmě do různých církevních i teologicky odborných časopisů, a to i v zahraničních. Asi proto, že mne zahraniční kolegové znali, a asi také proto, že jsem byl zřetelně soustředěn na biblistiku (to vše STB dobře věděla), mohl jsem zůstávat poměrně stranou. Někteří přátelé to měli těžší. Snažil jsme se vydávat knihy, samozřejmě ze svého oboru. Většina vyšla ovšem až po roce 1989, když se možnosti otevřely.
Kdybych se měl sám charakterizovat, řekl bych, že jsem starozákonník spíše jazykovědného než historicko - archeologického zaměření, s živým zájmem o teologický dosah biblického poselství i o osobní duchovní život, spíše než o otázky institučně církevní. Ze SZ jsem přesahoval do religionistiky: Nejdřív jsem chtěl hlouběji poznat, s čím zápasí SZ duchovně ve svém okolí. Pak přišel na řadu rozbor systémů starověkého předního Východu a konečně jako poslední okruh mé religionistické práce zájem o rozhovor s vážnými proudy mimokřesťanskými a to zvláště non – teistickými čili karmánovými, tedy z jihovýchodní Asie. Tam vnímají doléhavost otázky po smyslu života velmi hluboce a při tom v docela jiných souřadnicích než my. Naopak mne netěší hovory s těmi, kdo programaticky redukovali život na pouhý horizontalismus anebo propadli iluzi, že jsou tak pevnými vlastníky pravdy, že už je mínění druhých vůbec nemusí zajímat. Tak se cítím blízko všem upřímným hledačům a daleko všem, kterým se říká „beati possidentes“ – šťastní vlastníci. Jsem si ovšem vědom toho, že mne asi dost hluboko poznamenala i má dlouhodobá práce s Písmem. Možná přesněji se SZ. Na čem mi záleží na tomto poli? Naučil jsem se především už u svého učitele S. Daňka bedlivě rozeznávat Písmo a Slovo. Písmo je kniha, psaná sice z Božího popudu (můžeme říci z víry k víře), ale lidmi určité doby a pro lidi určité doby. Do té doby musíme výpovědi Písma jakoby nejdříve zpětně zasadit máme-li rozumět tomu, co chtěl pisatel říci. Proto nás v Písmu neváže slovní znění textu ale záměr, intence výpovědi. Proto mohu přijímat bez rozpaků novodobé historicko - kritické rozbory Písma, koriguju je ovšem v tom, že často uváznou v půli cesty. Tj.: Rozeberou třeba i dosti poučeně a důkladně historické okolnosti a jazykový tvar textu, ale nepoloží si existenciální otázky, a tak se nedoberou vlastního teologického záměru analyzované výpovědi. – Naproti tomu Slovo Boží je vždy živé Boží oslovení, které se dotýká hlubin našeho nitra a otevírá nás Bohu. Je vždy aktuální, je dílem Ducha. Při výkladu Písma jde tedy o to, zacházet s ním tak, aby se nám co možná nejvíce a nejčastěji stávalo Slovem, živým bytostným Božím oslovením. A to je dar Ducha svatého.
Oč mi jde (zevnitř ven, Bůh blízký)
Odpověď na tuto otázku jsem si ovšem v různých dobách svého života vyjadřoval různě. A přec mně vždy šlo vlastně o totéž: Řeknu to zkratkou svého stáří: Šlo a jde mi o to, aby Bůh jednal skrze nás, tedy aby to byl živý Bůh, a nikoli abychom my jednali (autokrativně) „ve jménu Božím“ a tak si ho vlastně zapřáhli do svého vozíčku. Něco z toho jsem se asi naučil u svého učitele K. Bartha v Basileji. Začíná to samozřejmě u Písma: Jde o to, aby lidé především zaslechli to, co říká Bůh. Aby tedy přestali okouzleně naslouchat tomu, co jim zní jen z jejich nitra. Mnozí – i křesťané – jsou jako Pýthie na třínožce. Omámeni parami, stoupajícími z hlubin – ba i z hlubin jejich „zbožnosti“. Ale ono to je naopak: Kdo se Bohu otevírá, a především kázní své nároky, smí čas od času zakoušet, že Bůh přichází a jedná, samozřejmě mocí svého Slova a Ducha, v našem pokořeném nitru, v našich vztazích, leckde, kde bychom to nečekali. Je to v Iz 55,11: Tak se stane mé slovo, co vychází z mých úst: Nenavrátí se ke mně z prázdnou, nýbrž učiní, co se mi zalíbí, a zdárně vykoná, k čemu jsme je vyslal. Ježíšova metoda je – stručně řečeno – zevnitř ven nikoli zvenku, tedy donucením, dovnitř. Zach 4,6: Ne mocí (tedy násilím) , ale Duchem mým…! Nebo omnia sponte fluant, absit violentia rebus – všechno volně ať plyne, buď násilí vzdáleno věcem! Není třeba žádného křečovitého moralizování, kterým chceme často Ducha nahrazovat. Stačí odevzdat vše, tedy sebe sama i se svými představami a nároky, na nichž podvědomě lpíme, Bohu. On přišel v Kristu a přichází za námi do naší bídy tak neuvěřitelně blízko, a to i ve chvílích, kdy pochybujeme a klopýtáme, že právě nese jméno Immanuel – s námi Bůh. A jde s námi vším našim hledáním a klopýtáním, trápením i umíráním, až do konce. On sám a nikoli nicota a zmar má Poslední slovo. Jenom mu je nesmíme trhat z úst a chtít je mít sami nebo je vyměňovat za nějakou představu, která by nám přece jen v posledu dodala sebepotvrzení. Každé sebepotvrzení - rozumějme: ve spirituální rovině – je opakem sebeodevzdání a tedy Kristovy cesty.
Co člověk?
Vyznání, kterým končí minulý odstavec, je asi příliš stručné a mělo by se trochu rozvést. Pokusím se o to. Nejdřív něco o člověku. Je Boží stvoření, samozřejmě. Neučinili jsme sami sebe (Ž 100,3). Otázka, jak to proběhlo, je ovšem složitější, než si to většina lidí umí představit a asi i než jsou to někteří méně mysliví křesťané ochotni připustit. Ale zatím stačí, když víme, komu patříme.
V pořádku to s námi ovšem není. Písmo mluví o hříchu. Raději bych místo všeobecností řekl, že máme všichni u Boha i u bližních mnoho dluhů, vzpomeňme na Mt 6,12 odpusť nám naše dluhy – ta ofeilémata hémon. Co víra? Pomoz mé nedověře (Mk 9,24). Kraličtí i Ekumenická mají sice „nedověru“, ale řecké znění čte apistia = nevěra. Kolik z naší víry je spoléhání na vlastní nebo zděděné přeludy! Pro mne je, už dlouhá léta, jádrem to, že žádná lidská nevěra ani nedověra nesesazuje Boha z jeho trůnu. Tedy ani ta má. Takže mé pochybnosti mohou být někdy mučivé, ale ve světle biblického poselství si mohu dovolit nebrat je ontologicky vážně. Mé poznání nebo nepoznání nic nevytváří a nic neruší. To je zvěst svobody -samozřejmě ostře protimarxistická. Takže podstatou víry v mém pohledu je to, že žádná nevěra ani nedověra nemá moc zrušit to, co si Bůh předsevzal a co zaslíbil. To je východisko do svobody ze zajetí ve vlastních pocitech. Ani z láskou to není o mnoho jiné. Myslím si, že někoho miluji, a tu v zrcadle sebeobětovné lásky Kristovy rozpoznávám, že miluji v podstatě jen to, co jsem si do něho promítl ze sebe. Žádná sláva. A naděje? Jak ji odlišit od vlastních snů, přání a nároků, které si do ní stále promítáme? Bídný já člověk (Ř 7,24)) říká apoštol. Pořád s prázdnýma rukama.
Co zbývá? Hledání pokory. Ptát se znovu a znovu, co jsme ještě Bohu neodevzdali a co nám proto brání v Cestě. Shrnuji to do tří bodů:
- Předně je tu pokora etická, možná lépe mravní, prostě vůči bližnímu: Fp 2,3b: V pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe. 1 Tm 1,15: Z hříšníků jsme na prvním místě. Není to lehké, ale není to to nejtěžší.
- Dále jen tu pokora v poznání, možná gnoseologická či noetická. Začíná tam, kde vím, že poznávám jen z částky ( 1 K 13,12 ek mérus). V tomto starém věku mi většina „poznání“ zůstává utajená. Ať se dívám kterýmkoli směrem mám vždy před očima jen kus obzoru. Většina mi zůstává utajena. Proto musím vědět o předběžnosti všech mých představ a naslouchat v pokoře tomu, který je se mnou na cestě. Třeba zahlédl něco, co mně zatím zůstalo skryto, a co tedy může ve mně závažně doplnit nebo i opravit můj neúplný pohled. Upřímnost je ovšem dobrá, ale není tu kritériem. Odtud se podává daleký výhled k potřebě pokory a z ní rostoucí pravé tolerance.
- Poslední a nejnesnadnější je pokora třetí, bytostná. Možná pokora existenciální, možná substanciální. Jde v ní o to, co říká Ježíš v Mk 8,35: „Kdo by chtěl zachránit svůj život (doslova duši) ten o ní přijde (doslova: zahubí ji). Sr Fp. 2,7 „sebe samého zmařil“. Tato pokora znamená nelpět na sobě samém, ani na svých představách ani na svých nárocích, ba ani na svém životě. Dokonce ani ne na tom, jak jsem si sám začal představovat svou „věčnost“. Totaliter aliter – všechno jinak! Tato pokora vše odevzdává Bohu bez výhrad a podmínek. Tak se přitakává k tomu, co apoštol Pavel nazývá „smrtí starého člověka“. Pak už nemáme sami sebe v ruce, jak k tomu radil had v ráji. Je pak jen a jen na Bohu, co nám z „odevzdaného“ vrátí či jak to promění, znovu daruje, vše obnovené. To je „svoboda“: Spolehnout se na Boha a nedělat si starost z toho, co bude se mnou i s námi všemi. Prostě to přenechat Bohu. To je základ této třetí bytostné pokory. A zde také končí člověk – přesněji starý člověk, a začíná Kristus: Živ jsme pak již ne já, ale živ je ve mně Kristus (Gal 2,20).
Co Bůh?
Co lze říci z tohoto hlediska o Bohu? Předem nic. Je to ten, kdo nás přesahuje, a proto jej sami ze sebe neznáme, a to tak dlouho dokud nezačneme naslouchat tomu, co nám o sobě říká on sám. Čím méně si budeme myslet, že už o něm to podstatné sami ze sebe víme, tím víc se dovíme a tím hlouběji se dostaneme až začne mluvit On. On nehalasí, jeho, jeho hlas je tichý, jemný (2 Kr 19,12), musíme dávat pozor, abychom jej nepřehlušovali tím, co zazní v nás a z nás: Zase: Pokora! Zeptáte se co jsem za ta léta vyposlechl z Písma o Bohu. Snad trojí: Nemohu postrádat osobního Boha, tj. svrchovaného i milostivého zároveň, nezjednodušitelného na princip. Vím ovšem, že Bůh je nesouměřitelný kategorií sociologickou, tedy kategorií plurálu, mnohočtu. To se pokouší vyjádřit starý věroučný článek o Trojici. Nemám s ním potíže, je to skvělá pojistka proti redukci Božího tajemství na logický princip. Přiznávám ovšem, že jsem blízko modalismu (osoby Trojice nejsou zcela samostatné, ale vyjadřují způsob, modus, jimž se nám Bůh zjevuje, Stvořitel, Spasitel, Posvětitel). Ostatně jako můj učitel Karel Barth. Nicméně jde o jedno: Aby Bůh, kterého vyznáváme, byl takový Bůh, ke kterému se můžeme modlit.
To už v sobě obsahuje i dva další zmíněné pojmy: svrchovanost a milost. Bůh je zároveň svrchovaný i milostivý, ba Láska sama. Nevěra se ovšem ptá: Jak může potom dopouštět tolik zlého? Odpověď je prostá: Může si to dovolit, protože to zlé dokáže obrátit k dobrému. Už to udělal na kříži. To je podstata eschatologie. Kdo nemůže překousnout, že Bůh dopouští zlé, asi by si měl udělat lepší pořádek v eschatologii – započítat čas, který je ovšem Božím stvořením, ale v němž se spasení děje – není tu od počátku hotové.
A teď slovo o milosti. Že jí Bůh dává pokorným, tedy těm, kdo litují svých hříchů, se říká v Písmu mnohokrát. Ale dnes jsme v situaci, kdy lidé ani tak neprosí „odpusť mi mé hříchy“ jako „pomoz mé nevěře“! A zde jsme na rozcestí: Někteří dogmatikové (fundamentalisté, charismatikové) se shodují v tom, že Bůh sice odpouští kajícím hříchy, ale že neodpouští nedověru, natož nevěru ve smyslu Mk 9,24. Nemohu souhlasit. Je to jinak. Bůh ovšem nevěru „neodpouští“, to je nepřesná a nepřípadná formulace, ale sám ji překonává darem Ducha, tedy darem víry, která je vždy Božím darem a nikdy jen lidským výkonem či lidskou zásluhou. Proto z ní nelze dělat předpoklad a vynucovat ji nátlakem, třeba sugestivním vymýváním mozku. Proto jsem velmi nedůvěřivý k cloumavým formám misie a evangelizace, která hluboký a všeobsáhlý Boží dar redukuje na pouhý okamžik a často povrchní zážitek. Řeholní komunity vždy dělaly a dělají dobře, když kladly důraz na zkušební lhůtu.
Nevěra? Úzkost? Strach? To může být skrytý začátek nadějných věcí. Milostivý Bůh s námi často začíná právě tehdy, když jsme v bídě a na dně. Podivuhodně překračuje naši nevěru, když nás svým Duchem vede k tomu, abychom se mu začali odevzdávat všemu navzdory, právě z hlubin své nejistoty a úzkosti, docela prostě z kříže, kam si nás vzal s sebou Kristus dávno dřív, než jsme rozpoznali, že mu patříme. A toto sebeodevzdávání Kristu ukřižovanému je podstatou následování, nikoli „mravní sebezdokonalování“, které často ústí do pýchy známého boháče z Lk 11, 15 – 21, který měl „statku“ mnoho. Ale takový statek se při té poslední prohlídce musí odevzdat a nezbude nic než hořící sláma.
Závěr:
Zkusím shrnout: Boží milost, z níž všichni žijeme každým okamžikem, znamená, že Bůh ve svém smilování nejen překračuje naše hříchy, ale před tím i naši ne(do)věru, vlastně stále znovu. Tak jsme na Boží milosti závislí v každé vteřině našeho života, každým dechem. Kdyby Bůh nenesl svět silou svého slitování, mocí Kristovy oběti, svou nekonečnou a nevyčerpatelnou láskou, zřítil by se ihned do nicoty. Tak jen z Boha žijeme, hýbeme se, i trváme (Sk 17,28). Dlaně máme ovšem prázdné. Zůstáváme „Boží chudí“. Všecko, čeho se chceme zmocnit, nám vždy znovu proteče mezi prsty. Co nám zbývá? Spoléhat, že patříme Bohu a Kristu a že nic nás z Boží ruky nevytrhne. (Ř 8, 32 – 39).
Řeknete si možná, To je strmá cesta. Ano, dořeknu to obrazem: Stavíme katedrálu. Sedíme na chladné zemi, nejsme v nebi. Tesáme kameny. Čteme staré texty, probíráme se gramatikou. Signujeme svůj kámen jako v gotické huti. Ne abychom se chlubili, ale abychom potvrdili, že stojíme za tím, co prošlo našima rukama a na čem jsme pracovali.
Katedrála je vysoká a strmá. Roste pomalu. Třeba budeme zítra odvoláni a nedožijeme se toho, až bude sklenut chór. Ale Bůh může vše. Třeba nás vír Ducha uchvátí jako Eliáše. Nad bídu lidského ulpívání, nad strmou výšku katedrál zvedá Duch. Strohá katedrála. Strohé křesťanství. Dej nám Bůh víc neumět než Krista ukřižovaného!