Čtení: Fp 3, 12 - 21
- Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, protože mne se zmocnil Kristus Ježíš.
- Bratří, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou,
- běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši.
- Kdo je dokonalý, ať smýšlí jako my; a jestliže v něčem smýšlíte jinak, i to vám Bůh objasní.
- Jen k čemu jsme již dospěli, toho se držme.
- Bratří, napodobujte mne. Hleďte na ty, kdo žijí podle našeho příkladu.
- Neboť mnozí, o nichž jsem vám často říkal a nyní to s pláčem opakuji, žijí jako nepřátelé Kristova kříže;
- jejich koncem je zahynutí, jejich bohem břicho a jejich chloubou to, zač by se měli stydět, neboť smýšlejí přízemně.
- My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista.
- On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy silou, kterou je mocen všecko si podmanit.
Text: Žd 13,14
- Nemáme zde místa zůstávajícího, ale onoho budoucího hledáme.
Milé sestry a milí bratři,
Přiblížil se opět listopad, čas, v němž církev přemýšlí o posledních věcech lidského života. Vybral jsem pro tuto neděli z Písma několik veršů s touto tematikou. Postupně je budu připomínat a vždy k nim něco povím. Svorníkem všech vybraných veršů bude slovo z epištoly Židům. Nemáme zde místa zůstávajícího, ale onoho věčného hledáme.
To první, co mě nad veršem napadá je křehkost a pomíjivost lidského života. Nemáme zde na zemi místo zůstávající. Náš život je křehký a pomíjivý. Nebudeme tu věčně. V žalmech čteme také tato slova: „Člověk, jehož dny jsou jako tráva, rozkvétá jak polní kvítí, sotva ho ovane vítr, už tu není, už se neobjeví na svém místě“ ( Ž 103,15-16). Na jiném místě čteme „počet našich let je sedmdesát roků, jsme–li při síle, pak osmdesát“ a dále prosbu: „ nauč nás Hospodine počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce“ ( Ž 90, 10 a 12). Někomu ta slova z žalmů možná zní smutně až pesimisticky. Já v nich naopak nacházím moudrost a potěšení. Ta slova říká už starší člověk, který porozuměl životu. Porozuměl a přijal, že život je pomíjivý, že tu zkrátka nebudeme věčně, a vyvodil z toho pro sebe poučení, že je tedy třeba dny života, které mu ještě zbývají, moudře využít. Život je příležitost, kterou je třeba moudře využít. Každý den je dar, příležitost, která se nebude opakovat. Při studiu jsem narazil na knihy o hebrejského myšlení a v nich jsem se dozvěděl, že Židé počítají věk na dny, ne na roky. V Bibli na to často narazíme. Už to slovo, které jsme slyšeli, o tom svědčí: nauč nás počítat naše dny. Nebo když čtete rodokmeny v Bibli, vždy tam najdete tuto frázi „a všech dnů Adamova života bylo 930 let a umřel, všech dnů Šetova života bylo 912 let a umřel….“ Vždycky jsem si říkal, proč biblickému vypravěči nestačí napsat krátce: Adam se dožil 930 let a dost. Proč vždy věta začíná: a dnů Adamova života bylo… Má to nějaký hlubší význam? A pak jsem se z knih dozvěděl: ano, má to hlubší význam. Tím biblický vypravěč zdůrazňuje, že život se žije ve dnech, že každý den je jedinečný. Člověk si nemá dělat starosti o zítřek, protože, když bude myslet na to, co bude zítra a pozítří a za týden a za rok, uteče mu dnešek s jeho starostmi i radostmi. Uteče mu kousek života. Člověk také třeba nemá čekat na nějaké zvláštní příležitosti a sedět na zadku, dokud ho ta příležitost nenavštíví. Protože tak promrhá čas jemu daný, dny mu dané. Život se žije ve dnech! Skládá se z toho, co prožijeme každý den.
Nemáme zde místa zůstávajícího, jsme křehcí a pomíjiví. Pomíjivost lidského života je téma jedné biblické knihy, knihy Kazatel. Ta začíná známou větou: marnost nad marnost, všechno je marnost. Tak to stojí v kralické bibli, ale na tomto místě je kupodivu přesnější překlad ekumenický. Překlad: pomíjivost samá pomíjivost, všechno pomíjí je blíže originálu. Kazatel byl starověký skeptik. Ve své knize relativizuje všechno, co se na světě děje. Jen před dvojím se sklání v jakési úctě. Před potřebou přátelství a před potřebou zbožnosti. Na začátku knihy napíše: „lépe je dvěma než jednomu“(Kaz 4,9) a na konci „Boha se boj a jeho přikázání zachovávej, na tom u člověka všechno závisí. Veškeré dílo Bůh postaví před soud“(Kaz 12,13). Kazatel nám tím připomíná za prvé, že člověk by se měl dobře starat o vztahy, hlavně k těm blízkým. Měl by je pěstovat, udržovat, napravovat atd. Protože jinak se mu může stát, že zůstane sám. A jít životem sám, zvláště pak, když přichází stáří, je moc těžké. Takže když se něco pokazí ve vztazích, je třeba nechat všeho a jít a pokusit se vše napravit. V této souvislosti mě také napadlo, jak důležité je sborové společenství, zvláště pro ty, kteří už nikoho nemají. Sbor vlastně může vytvořit náhradní rodinu. Napadlo mě, že vlastně nechodíme do kostela jen proto, abychom slyšeli zvěstování evangelia, abychom Pána Boha společně oslavovali, ale také proto, že tvoříme rodinu, rodinu víry, prostě chodíme také kvůli druhým, kvůli té rodině, abychom se vzájemně potěšili. A pak za druhé,: Kazatel píše: člověk by měl pamatovat víc na svého Stvořitele. Pravidelně má otvírat Bibli a číst si v ní, modlit se. To je moc důležité. Stojí za to si tuto činnost zařadit pevně do svého denního programu. Protože odtud vlastně člověk čerpá nejen moudrost, ale i sílu k životu a naději. Člověk, který se těmito radami řídí, je jako strom zasazený při tekoucích vodách, který nese ovoce a jehož listí neuvadá, a také ho jen tak něco nezlomí. (Ž 1)
Nemáme zde místa zůstávajícího, ale také znamená, že tady prostě nezůstaneme na věky a na věky tu nezůstane ani nic z toho, co jsme nashromáždili. Většinu z těch nashromážděných věcí naše děti, až umřeme, budou muset pracně odvážet do sběrného dvora. Z toho plyne, že by člověk neměl hromadit věci, a také, že by neměl příliš lpět na „věcech předposledních“. Ani na majetku, ani na rodině, ani na svém životě. Ještě je zajímavé, že apoštol vlastně doslova píše: „nemáme zde města zůstávajícího…“, a tím konkrétně myslí na jednu zcela konkrétní „ předposlednost“. Myslí na Jeruzalém a jeruzalémský chrám. V jeho době byl už Jeruzalém dobyt Římany a chrám byl v troskách. Tato událost znamenala i pro křesťany těžký otřes. Apoštol smutným a otřeseným křesťanům (hlavně těm, kteří byli původem Židé) adresuje slova potěšení. Nemáme zde města zůstávajícího, ale onoho budoucího hledáme. I chrám a celý chrámový kult jsou věci předposlední, pomíjivé. A my můžeme slyšet dnes: Ani církev, kterou máme tak rádi náboženský kult, ani naše kostely, které máme tak rádi, tu jednou nebudou. Ani na nich nemáme přespříliš lpět. Jsme na cestě k městu budoucímu. Jdeme za Kristem vstříc nebeskému domovu, kde nás on očekává. My máme občanství v nebesích. To je cíl našeho putování. Naše naděje není vázána k ničemu pozemskému. „Bude- li stan našeho pozemského putování stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích , který nebyl zbudován rukama“ píše apoštol Pavel v 2 ep. do Korintu.
A přece je něco, co nepomine. Ve Zj. Janově čteme: Blahoslavení, kteří umírají v Pánu, jejich skutky jdou za nimi. Takže skutky lásky a pomoci, skutky, které člověk činí na cestě následování Krista, dobré skutky, ty se neztratí. Církev, kostely, kult, to pomine, dobré skutky ale přejdou na věčnost. Na ty Pán Bůh naváže při stavbě nového nebeského Jeruzaléma. Dobré skutky nejsou vstupenkou do Božího království, ony jsou stavebními kameny Božího království. Na ně bychom měli pamatovat, konat je s Boží pomocí.
Amen