Kázání – Libštát a Nová Paka

Napsal uživatel admin dne St, 04.11.2009 11:33
Datum kázání
18.10.2009
Autor kázání
Filip Susa
Kázání na text
Marek 5,1-16

 

Milé sestry a milí bratři,
tento příběh je na první poslech moc divoký. Líčí se tu osud jednoho člověka, který se chová jako blázen nebo šílenec. Na druhé pouští hrůzu a sebe sama ničí. Mlátí ani ne tak do druhých, ale do sebe kameny, takže si dokážeme představit výsledek, to do krve zmrzačené tělo. Jeho sebedestrukci nelze zastavit, protože se nenechá spoutat. Okovy, které by vydrželi jeho běsnění, neexistují. Takže zaživa se už jeho život podobá smrti. Proto se také zdržuje v blízkosti hrobů.

V dnešní době je obvyklé každého člověka, který vybočuje, nazvat bláznem - zkrátka že se vymyká normě, a tedy se už jím nemusíme zabývat, nebude rušit naše poklidné poměry. Jenže on je tento nebohý člověk jenom o trochu více blázen než my. Když se nad tím líčením zamyslíme, kdo z nás sebe ani trochu neničí, i když snad ne až do krve! Možná nejde jen o jednoho člověka tehdy, nýbrž o nás dnes o všechny. V jednom zajímavém výkladu jsem četl takové přirovnání tohoto muže k opilcům a narkomanům, takže k lidem, kteří dělají, co nechtějí, nebo k lidem, kteří touží po pomoci a lidské blízkosti, ale zase hned dělají vše pro to, aby se jí zbavili. Kdo z nás umí tak úplně zacházet sám se sebou, kdo z nás někdy sobě neuškodil – možná jen sami sobě můžeme udělat ty nejhorší věci v životě… Takže se tu nejedná jen o blázny, ani jen o opilce a narkomany, ale o to, jak sami sobě škodíme, děláme, co nechceme, nebo k tomu, co chceme, jdeme tou nejnevhodnější cestou.

Zajímavé je, že ten divoký muž hned poznal Ježíše jako Božího Syna. Hned v něm poznal i možnou pomoc. Ale zcela nepochopitelně tu pomoc hned odmítá a odhání. Jakoby říkal, Ježíši, já vím, že jsi láska a přijetí, ale na mě a na moje problémy, těžkosti a špinavosti to nestačí. Raději mě nech. Čeho se bojí? Že Ježíš nestačí na jeho těžkosti? I my si někdy říkáme, že sice vyznáváme, že Ježíš je Bůh, Zachránce a pomocník, ale že v našem životě se to nemůže nějak moc projevit. Proč si to tak myslíme? Problém přece netkví v Ježíši, že by na nás nestačil. Spíše jde o nás, že se Boží čistoty a dobroty obáváme. Otevřít se jí – to by mohlo znamenat změnu, větší než bychom možná chtěli. A možná by to bolelo. Oprostit se od svých zažitých problémů, kompromisů, nečistot a strachů i bolestí. Proto onen muž říká Ježíši netrap mě, a proto jej posílá pryč.

Ježíš se však nedal odehnat. A ptá se divokého muže na jeho jméno. Jméno je v Bibli vždy moc důležité. Odhaluje identitu člověka - to, jaký je. Nejde jen o to, jestli je to Josef, Miroslav, Jiří nebo Jan. Mnohem více jde o to, jakým Josefem či Janem byl ve své rodině. Jestli dostal dost lásky, jestli si věří, jestli má své místo na zemi a před Bohem. Jestli dokáže říci, tady stojím – tady jsem, tady je mé místo, s kterým jsem spokojený a smířený. A kupodivu: žádné takové jméno onen muž podle Písma nemá. Když odpovídá, odhaluje jen, že se jmenuje legie, že je toho zlého v něm moc, mnoho. Ale kdo je on? Je to zlé, co ho ničí?, nebo to dobré?, co v něm zůstalo, a co tolik trpí tou sebedestrukcí. Jestliže se jmenuje legie, znamená to především, že je – moderně řečeno - rozdvojený. Nedokáže říci: tady stojím, toto je můj život, se kterým jsem spokojen, jsem rád sám sebou.

Milí přátelé, ale kdo z nás není trošičku rozdvojený? Kdo je zcela dobrý a kdo je zcela zajedno s hlasem svědomí, který v nás je? Chceme přece často to i ono, anebo se jen těžko smiřujeme se svým místem na zemi. Anebo jsme se smířili, ale za cenu až násilí na sobě nebo ztráty ideálů a síly k životu. Takže asi všichni čím dál tím více zjišťujeme, že ten divoký muž nám nastavuje zrcadlo. Prožívá tu svou rozdvojenost asi trošičku více než my, ale aspoň nás to nutí k zamyšlení, jak jsme na tom my, jestli se mu alespoň v zárodku nepodobáme! A on více prožil svou rozdvojenost, ale také více zakusil Boží pomoc.

Prý je člověk rozdvojený po celý život – přinejmenším v tom, že svému životu můžeme rozumět různě a různě nás mohou vidět i druzí lidé. My skutečně nevíme, jaká bude naše konečná podoba. Až do smrti se můžeme změnit a vyvíjet oba směry. Od toho je poslední soud, aby nás Bůh nakonec zhodnostil, jací vlastně jsme. A teď je otázka, jak je to možné si představit: jestli Bůh spíše pasivně čeká na to, jak se vyvineme, nebo jestli už dopředu zná a hýčká to naše lepší já – pravé jméno – a tak nám umožňuje vůbec obstát!
Ta Ježíšova pomoc přicházela postupně. Pomocí už bylo to, že Ježíš se vydal do těchto obávaných pohanských končin. Do oblasti, kde bychom ho nečekali, kde se zbožný křesťan neukazuje. Ale my přece žijeme často v takových neharmonických okolnostech. Takže nejde o to, kde žijeme, v jak nepříznivých okolnostech se nacházíme – jde tu hlavně o to, jestli si připouštíme, že Ježíš je nablízku a že nám může pomoci.

Dalším krokem Ježíšovy pomoci bylo, že se nenechal odradit a vyhnat z těch krajů. Onen blázen přece za ním přišel a rovnou řekl, že ho jen trápí a ať jde pryč, že jemu pomoci nemůže. I my se často setkáváme s takovým odmítnutím víry. Lidé třeba uznávají, že v sobě obsahuje krásné ideály, ale v jejich skutečném životě prý pomoci nemůže. Nebo se setkáváme i s lidmi, které víra nesmírně provokuje, kteří aktivně vystupují proti každé naději a hezkým ideálům. Nejen za minulého režimu byli ateisté, i dnes se setkáváme s lidmi, kteří takto sami přijdou proti nám a hned popírají možnost pomoci či změny, ve kterou věříme. Ale možná jsou takoví útoční, protože tuší, že na víře něco bude, že skutečně v člověku může zalarmovat novou sílu a oživit naději. Nebo jsou zatrpklí, protože jim se žádné pomoci nedostalo. Proč se lidé tolik staví proti tomu, co by jim mohlo pomoci? To je otázka, která nás asi stále napadá a na kterou je těžká odpověď! Ale i my sami se přece často bráníme tomu, co je čisté, pokorné a přímočaré. Schováváme se před Bohem. Jednoduché věci vidíme vždy jako složité. Naštěstí Bůh neodchází hned, jen co my zapochybujeme o síle jeho pomoci. Tak jako i my se nemusíme nechat odradit od rozhovoru s druhými proto, že někdo pochybuje a vyjadřuje se rezervovaně o víře. Vždyť i ten divoký muž přišel za Ježíšem, byť jen aby ho poslal pryč. Ale přišel ihned. Za tím bylo něco více než jen odmítnutí. Přece jen také toužil po tom, aby se zbavil své opuštěnosti a dvojakosti.

A v dalším kroku se Ježíš zajímal o jméno toho muže. O jméno, které snad ani už nezná, o jméno, jak ho nazývali doma ti, kteří ho přijímali, milovali, formovali. Možná je zapomněl, protože už nikoho takového neměl. Lidi odpuzoval, strašil. Běhal za nimi, protože by asi potřeboval jejich dobré slovo, ale hned je zase odehnal. I my se takhle k sobě někdy chováme. Potřebujeme se navzájem a můžeme se velmi obohatit. Stojíme o to být s druhými, ale jindy se zase potřebujeme vyhraňovat proti druhým. Vidíme v druhých nepřátele, zatímco často nejvíce škodíme sami sobě.

Milí přátelé, je toho v nás mnoho dvojznačného a rozpolceného. Každý má v sobě nedobré zkušenosti, špatné vzpomínky. Mnozí zakoušíme málo lásky a přijetí. A tento příběh nás chce ujistit, že tu je v Ježíši veliká Boží pomoc. Moc rozmotat naše příběhy i s naší rozpolceností. Je tu cesta k našemu pravému jménu. Že se budeme moci postavit a říci tady jsem a to je můj život, zde stojím před Bohem a s druhými lidmi. Nemusím se zbytečně vyhraňovat, ani stavět proti druhým lidem. Nemusíme sebe sama ničit. Nemusíme s vírou spojovat nároky, na které nestačíme.
Jestliže Bůh je nám nablízku v našem obyčejném životě, i my můžeme přijmout svůj život. Kéž poznáme Boží léčivou blízkost, kéž nás dovede k našemu pravému jménu a životu. Kéž máme před sebou naději a dobrý výhled, že naše rozpolcenosti a bolesti nebudou mít poslední slovo. K tomu nám dopomáhej všemohoucí Bůh. Amen!