Kázání Libštát - 1. neděle po Zjevení Páně

Napsal uživatel admin dne So, 07.02.2009 22:50
Datum kázání
08.02.2009
Autor kázání
Filip Susa
Kázání na text
Lk 2, 41 - 52


P: 638, 171, 258, 380
Ž: 71,1-5
1. čtení Jr 32,36 - 44
2. čtení Lk 2 , 41 - 52
poslání Ga 4, 1-7
požehnání 2Te 2,16

vstupní modlitba:
Pane Bože, Ty nám ukazuješ sebe sama ve svém Synu. Často pro Tebe nemáme smysl. Často máme tendenci hledat Tě jinde – v přírodě, hloubi duše, či kráse vesmíru. Ale Ty ve svém Synu ukazuješ smysl všeho, co jest. A otevíráš nám i oči pro všechnu krásu světa. Děkujeme za Tvého Syna a za vše, co jsi nám s ním dal.
Ve svém Synu nás učíš, že jsme Tvoje děti a že tebe smíme poslouchat a tobě důvěřovat. Učíš nás také žít ve svobodě. Děkujeme, že Ty nevyžaduješ žádnou otrockou poslušnost, nýbrž tvořivou a od srdce. Děkujeme za to, že s Tvým Synem smíme růst a vidět stále dále. A že se Ti můžeme celí odevzdat a v Tobě nalézt plnost života.
Buď, prosíme, s každým z nás a provázej všechny naše kroky. Požehnej, prosíme, všemu, co konáme společně ve tvém jménu. Dej nám radostně zpívat, děkovat za Tvé dary, těšit se z bohatství druhých. Dej ať dokážeme prosit za druhé a upřít své zraky společně k Tobě. Neboť v Tobě je zdroj života i všech dobrých darů. Amen.

přímluvná m.:
Dobrotivý Otče, předstupujeme před Tebe se svými prosbami. Věříme, že ve tvém synu Ježíši Kristu jsou skryty všechny poklady moudrosti: →
Prosíme, dej, aby se bázeň před Tebou stala i pro nás počátkem moudrosti, →
Prosíme, dej lidem dobré vůle pokoru i odvahu k dobrým činům a hledání pravdy →
Dej ať objevíme krásu Tvého slova a tvého zákona a žijeme podle něho v rodinách i ve světě →
Prosíme za děti, aby dokázaly spojit odvahu s poslušností a byly otevřené všemu dobrému a dokázaly se jednou chovat odpovědně i vůči svým stárnoucím rodičům →
Prosíme za rodiče, aby dokázali i před dětmi dát najevo, že se podřizují Boží vůli a že jí po celý život mohou jen hledat a ne vlastnit →
Prosíme za společnost, aby dokázala naslouchat všem, kteří Tě hledají a vážit si těchm kteří Ti odevzdávají svůj život →
Prosíme za církev, aby se nesoustředila na sebe, jen na svůj provoz a světský rozměr, nýbrž společně se obracela k Tobě a od Tebe přijímala všechnu sílu k další existenci
Amen


Lk 2, 41 – 52


Milí přátelé,
lidi vždy přitahovalo tajemství Ježíšova obyčejného života. Jaký byl? A zejména v tomto období po vánocích je to otázka, jak vyrůstal a dospíval? Jaký měl vztah k rodičům? Jak dokázal poslouchat pozemské rodiče a přitom být dítětem nebeského Otce?
Je totiž nápadné, že o Ježíši nevíme nic od jeho narození až po jeho asi třicátý rok, kdy sám veřejně vystoupil. Toto neznámé období lákalo, vzniklo mnoho legend, zachycených v pozdějších evangeliích, nezahrnutých do biblického kánonu. A tam se obyčejně mluví o tom, jaké zázračné schopnosti měl Ježíš již jako dítě. Jak třeba jeho oblíbenou dětskou hrou bylo modelovat z hlíny ptáky a postupně je oživovat. V biblickém vyprávění nás zarazí, že jen u evangelisty Lukáše se vypráví něco o dospívajícím dvanáctiletém Ježíši, a hlavně, že to je mnohem střízlivější vyprávění než v těch pozdějších evangeliích. Ježíš není žádné divotvorné dítě. Obyčejně se choval jako obyčejné dítě, podřízené svým rodičům, poslušné nařízení židovského zákona. Přesto se nedají zamlčet okamžiky, kdy se Ježíšova výjimečnost drala na povrch.

Sestry a bratři, vyznáváme, že Ježíš byl celým člověkem. Celým člověkem byl i v tom, že měl úctu ke své rodině, matce Marii a pěstounu Josefovi. Tehdy určitě výchova byla mnohem tvrdší a autoritativnější než dnes. Období dospívání je zvláštní tím, že člověk hledá sama sebe. Nejde to bez omylů a protestů proti rodičovské autoritě. Jak si mohl tehdy Ježíš prosadit svou zvláštnost při přísné výchově? Ježíšovo dospívání je o to těžší si představit, protože on nejen hledal svou vůli vedle vůle rodičů, nýbrž musel poslouchat současně pozemské rodiče i svého nebeského Otce.
Příběh o dvanáctiletém Ježíši nám dává nahlédnout do tohoto Ježíšova náročného hledání sebe sama. Jasně z toho vysvítá přinejmenším to, že Ježíš žil v normální rodině. Své rodiče obyčejně poslouchal. Vždyť to je příkaz Desatera ctít své rodiče! Současně však Ježíš bezpodmínečně žil Božím slovem.

Dále k jeho obyčejnosti patří to, že samozřejmě ctil židovské náboženství a plnil přikázání jeho zbožnosti. Co bylo samému Bohu po nějaké pouti do Jeruzaléma? Dokážeme si představit, že by Ježíš nemusel někam putovat za Bohem! Přiznejme si sebekriticky, mnohokrát v dějinách by to církev uvítala, kdyby židé se svými zvyky byli v Písmu vzati více zkrátka a kdyby se církev nemusela tolik vázat na své židovské kořeny. Ale Ježíš po dlouhé roky chodí pravidelně na pouť do Jeruzaléma. Pečlivě se zabývá zákonem. Bere jej jako východisko. Přemýšlí v jeho mantinelech. Proto se také dal do vášnivé debaty se znalci zákona v jeruzalémském chrámu.
Tuhle příhodu v chrámu srovnejme se situací na konci jeho života, kdy jím chrámoví úředníci pohrdali jako nepravověrným a falešným učitelem z odbojné Galileje. Ale zde na počátku jeho života, již jako dvanáctiletý, Ježíš hovoří v Jeruzalémě s rabíny jako rovný s rovnými. Naslouchá a klade otázky. Sám je ve středu dění!

Ač Ježíš vyrostl jako obyčejný člověk, nelze smlčet jeho výjimečnost. Ta nespočívá v trucovitém odmítnutí rodičovské autority či autority zákona, nýbrž v tom, jakým způsobem Ježíš tyto autority bere vážně! Rodičovská autorita je pro něj vposledu cestou a vedením k nejvyššímu nebeskému Otci. A nebeského otce vážně bere!!! Podobně i přemítání nad zákonem je způsobem uctívání Hospodina.
Ježíšovo neobvyklé chování v Jeruzalémě je provázeno zvláštními okolnostmi. Ježíš sám říká, že musí být v domě Hospodinově: toto MUSÍ vyjadřuje zvláštní nutnost, naléhavost jeho poslání v rozhodujících chvílích jeho života. Podobně musel Ježíš jít i do Jeruzaléma na svou smrt. Dále zkušené biblisty může zaujmout, že rodiče Ježíše našli až třetí den v Hospodinově chrámě. Třetí den je ten rozhodující, kdy pravda vychází najevo a kdy se ukazuje, co v člověku je. Třetího dne Ježíš vstal z mrtvých i Lazar byl navrácen životu. Třetího dne se také ukazuje, že dvanáctiletý Ježíš patří svému nebeskému Otci a jako jeho Synu mu máme rozumět.

Přiznejme si, že z lidského hlediska je ten příběh těžko pochopitelný. I jako Boží syn je dvanáctiletý Ježíš přece příliš malý na to, aby někde pobýval po několik dní sám, navíc bez domluvy s rodiči. Dokážeme si představit svůj strach o své dvanáctileté dítě!! Ale tady nejde o to, jestli si takovou samostatnost u dvanáctiletého nedokážeme představit, zatímco třeba o patnáctiletého syna bychom se už tolik nebáli. Tady jde o princip, o zásadní vhled! Tady jde o to, že poslušnost nebeskému Otci někdy problematizuje pozemské rodiče i zavedené autority. Domnívám se, že Ježíš nemohl být celé dospívání jen poslušný syn. Jeho nebeská příslušnost musela někde prorazit příkrovem poslušnosti. Možná bychom nejraději zapomněli na tento zvláštní okamžik, a už se ujišťovali jen tím, že po té tajuplné příhodě v Jeruzalémě už byl Ježíš zase poslušný a nijak nevyčuhoval.
Já si naopak myslím, sestry a bratři, že na tento okamžik nemáme zapomenout!!! Je to připomínka Boží svobody! Osvobozuje nás k pravé poslušnosti a Boha očišťuje od všech svazujících lidských představ. Ježíš přitom nebyl žádný revolucionář, nerušil tehdejší rodinu ani poslušnost židovského zákona. Všechno však má sloužit Bohu a poslušnosti jeho království.

Možná si říkáme, co si z tohoto příběhu vzít, když nemáme původ před věky v Bohu jako Ježíš. Ježíše však následovat máme. Následovat i v tom, v čem byl výjimečný jako pravý Boží syn. Následovat jej máme tvořivou poslušností, s odhodláním Boha více poslouchat než lidi.
Ježíš se stal pravým člověkem a učí nás pravému lidství. K našemu lidství patří i to, že jsme tísněni různými danostmi a okolnostmi. Už jenom tím, že jsme se někde narodili, určitým rodičům, do určité dějinné situace národa. Každý máme svou cestu či osud, který nás uzemňuje. Máme svobodu, ale ta se často pere s odpovědností - za rodinu, rodiče i děti, svou církev, tradice, obec i stát. Ježíš nás učí nehledat své lidství a svobodu v popření všech vazeb, nýbrž v jejich přijetí, ale prohloubení a proměňování k lepšímu. Vede nás k tvořivé, nikoliv otrocké poslušnosti. Žádná vazba ani danost ani sám osud nás nemá odvádět od Boha.
Vzpomínka na dvanáctiletého v chrámě je nakažlivá a inspirující. Všechno dobré, co máme a čím jsme - nás může vést k Bohu, ale také odvádět od Boha. I rodinný život i náboženské tradice mohou stát v cestě k živému Bohu. Ježíš svou rozhodností vůči svým rodičům a poslušností před Bohem Otcem vytváří prostor svobody. Prostor svobody pro naši víru, svobodu i odpovědnost, nápady, činy a tvořivou poslušnost.
Jako dospívající Ježíš hledal své místo vedle svých rodičů, tak my hledáme ve víře své místo před Bohem, společností, před sebou samým. Přijměme tento prostor svobody a Ježíše jako toho, kdo nám ukazuje dobrý směr.

Amen.