Pašije

Poslední večeře (1)

Nastal poslední večer v Jezíšově životě.
„Kde budeme dnes večer jíst velikonočního beránka?" zeptali se učedníci Ježíše. „Tady v Betanii?"
„Ne," řekl Ježíš, „v Jeruzalémě, jako vždycky." V chrámě dnes budou porážet velikonoční beránky. A u stolu dnes večer budou všichni vzpomínat na dobu před mnoha stoletími, kdy byl izraelský lid uvězněn v Egyptě, v zemi pyramid. Vládl tam jeden všemocný pán, faraón, a pod ním trpěli otroci z Izraele. Každý den museli až do úplného vyčerpání pálit z hlíny cihly. Byla to hořká doba. Za práci dostávali víc ran než jídla. Až jednou přišlo osvobození. „Slyšel jsem váš nářek," řekl Bůh, „viděl jsem vaši bídu. Kvůli tomuhle jsem ale lidi nestvořil, stvořil jsem je jako svobodné. Nejste majetkem faraóna, ale patříte mně. Proto dobře poslouchejte: dnes v noci nechám Egyptem projít anděla smrti. Zasáhne všude, jak v paláci, tak v domech otrokářů. A vy? Vy porazte beránka a jeho krví natřete dveře. Anděl smrti tak bude vědět, který dům má přeskočit. A nechoďte spát. Buďte připraveni: mějte sbaleno, držte hůl v ruce a mějte boty na nohou, protože odejdete z otroctví. Vysvobodím vás a odvedu vás do země, kterou vám dám. Tam už nikdo pod nikým nebude trpět, tam už budete jen mým lidem." „Velikonočního beránka sníme v Jeruzalémě," řekl Ježiš a obrátil se na Jakuba s Janem: „Vy dva jděte napřed. Až dorazíte do města, uvidíte muže, který ponese velký džbán s vodou. Toho muže následujte. Vejde do určitého domu a vy se tam zeptejte, jestli můžeme v horním sále uspořádat velikonoční večeři. Pak tam prostřete stůl a všechno připravte."
Ten večer přišel Ježíš s ostatními učedníky do horního sálu, sedli si ke stolu a zazpívali píseň. „Proč je tento večer jiný než všechny ostatní?' zeptal se Ondřej.
Tato otázka se klade vždy znovu při každé velikonoční večeři. A vždy znovu se jako odpověď vypráví tento starý příběh: ,U faraóna jsme byli otroci, ale Bůh nás z Egypta vyvedl, silnou rukou a vztaženou paží.
A stejně jako jindy jedli hořké byliny a salát z jablek, rozinek, mandlí a skořice. Salát, který se podobal hlíně, z níž během těch hořkých let v Egyptě pálili cihly. Díky Bohu byli nyní svobodní.
A taky zazpívali písničku. Žalm, který se zpíval vždy při velikonoční večeři:
Odešli jsme z egyptské země, moře to vidělo
a jak se toho leklo, uteklo."

Poslední večeře (2)
Když dozpívali tu písničku, Ježíš se najednou zvedl a nikdo nechápal proč. Co chystal? Odložil plášť, do umyvadla nalil vodu a začal učedníkům omývat nohy. Utíral je látkou. Není to ale práce pro sluhy? Než se jde ke stolu, očistí služebník lidem sandály a z nohou jim omyje prach a špínu z ulic. Ježíš je ale přece jejich pánem! Co má tohle znamenat?
V horním sále bylo ticho jako v hrobě. Bylo slyšet jen šplouchání vody v umyvadle. Dvanáct párů očí sledovalo Ježíše, jak všechny obchází a u každého si kleká. U Jakuba, u Jana, u Ondřeje. Pak došel k Petrovi. „Ty mně přece nebudeš mýt nohy," zvolal Petr. „To by snad byl svět vzhůru nohama!" Petr protestoval. Chtěl Ježíšovi sloužit, ale nechtěl, aby on sloužil jemu. „Mistře, já nechci, abys mi myl nohy." Ježiš se na něj podíval: „Když ti neumyji nohy, Petře, nebudeš ke mně patřit."
Nepatřit k Ježíšovi? Petr se polekal. „V tom případě mi nemyj jen nohy," zvolal, „ale taky ruce a hlavu."
Ježíš se usmál. Jako by šlo o obyčejné mytí a ne o úplně něco jiného. „Milý Petře, copak ses dnes ráno nemyl? Ježíš si přehodil přes sebe plášť a znovu si sedl ke stolu.
„Rozumíte tomu, co jsem udělal?" zeptal se jich. „Tak jak jsem umyl nohy já vám, máte si mýt nohy navzájem. Přišel jsem, abych sloužil, a až já tady nebudu, vy v tom máte pokračovat."
Zazpívali další žalm:
Aleluja, chvalte Hospodina, nyní a na věky,
aleluja, chvalte Hospodina, od místa, kde vychází slunce, do místa, kde zachází.
On sedí na výšinách, a do hlubin vidí: ubožáci si mohou sednout s ním u stolu.
Když je tento Bůh mým přítelem, co mi pak může udělat člověk?

Když dozpívali, Ježíš se rozhlédl kolem dokola po kruhu lidí. „Jeden z vás mě zradí," řekl, „a bude to někdo, kdo sedí u tohoto stolu."
„Snad to nebudu já, pane?" zvolal Jakub. A po něm všichni: „Snad ne já?"
Potichu seděli a jedli. Dost dobře nevěděli, co na to říct. Jana napadlo něco zvláštního: zanedlouho bude poražen ještě jeden velikonoční beránek, zanedlouho poteče Ježíšova krev. Jan se otřásl. Vzal si ještě kousek chleba.
Ježíš najednou pronesl: „Chléb je vlastně něco velice záhadného. Umožňuje žít, ale umřela kvůli němu zrnka obilí. A když pomyslíte na víno, je v něm taky něco záhadného. Krvácel kvůli němu hrozen vinné révy, ale z něj vznikl pohár výborného vína. 
Venku se mezitím setmělo a velikonoční večeře se chýlila ke konci. Ježíš chtěl ale dodat ještě něco. A na to, co řekl, už nikdy nezapomenou. Vzal chléb, požehnal, lámal a dával jim ho se slovy: „Vezměte a jezte, toto je moje tělo." Vzal také kalich vína, vzdal díky a podal jim ho, aby z něj všichni pili. „Toto je moje krev," řekl.
Ta slova vlastně byla modlitbou: „Otče v nebi, když mám zemřít, dej, prosím, ať je moje smrt jako smrt zrnka obilí a jako smrt hroznu vína. Dej, ať je způsob, jakým žiji a umírám, jako chléb a víno pro všechny, kteří mě chtějí následovat. Dej, ať je to tak od východu slunce až do jeho západu. Od této chvíle až na věky."
„Pojďte," řekl Ježíš, „vydejme se na Olivovou horu."

V zahradě Getsemane
Šli tedy na Olivovou horu. Mlčky, noční tmou. Najednou Ježíše napadlo: Jak to bude s mými učedníky, až tady nebudu? Když stádu ovcí zabijí jejich pastýře, rozutečou se na všechny strany. A Ježíš se obával, že stejně dopadnou i jeho přátelé.
„Víte, na co myslím?“ řekl Ježiš. „Zanedlouho se jeden po druhém ode mne odvrátíte. Až to začne být nebezpečné, budete dělat, že mě neznáte.“
„Tak se možná zachovají ostatní,“ řekl Petr, „Ale já tě nikdy na holičkách nenechám.“
Ježíš odpověděl: ‚Víš co, Petře? Ještě dnes v noci, dřív, než kohout zakokrhá, třikrát řekneš, že mě neznáš.“ Petrovi tahle Ježíšova slova přišla nefér: ,I kdybych měl spolu s tebou zemřít, nikdy bych tě nezradil.“
I ostatní se přidali, že něco takového by nikdy neudělali. Pak už dorazili do zahrady Getsemane. Skrz olivovníky prosvítala v dálce světélka Jeruzaléma. ,Počkejte tu na mě, řekl Ježíš. „Najdu si zatím místo, kde se můžu pomodlit. Mám strach. Budete v duchu se mnou?'
‚Samozřejmě, řekli učedníci, ‚to se rozumí samo sebou.
Někde mezi stromy si Ježíš klekl, přikrčený pod pláštěm. ,Abba, modlil se, Otče, opravdu musím vypít kalich utrpení? Nemůžeš ho ode mne vzít?'
Pak se vrátil ke svým přátelům. Ale oni spali! Zatřásl s nimi, aby je vzbudil. „Slíbili jste, že budete v myšlenkách se mnou, měli jste bdít. Jak to, že jste mě nechali na holičkách?
Učedníci nevěděli, co na to říct, stejně jako u večeře.
Pak se Ježíš vrátil mezi stromy a znovu poklekl. ,Abba, Otče, jsem docela sám, řekl. ,Dej, ať můžu zemřít tak, jak jsem žil, věrný tobě.'
Když se Ježíš vrátil k učedníkům, spali, stejně jako před chvílí. Zase už zavřeli oči před smutkem a strachem, které ho trápily. ,To se mnou nemůžete bdít ani jedinou hodinu?'
Ani tentokrát nevěděli, co na to říct.
Potřetí Ježíš poklekl mezi stromy. ‚Abba, Otče,' řekl, ‚ať se stane tvá vůle, ne má. Vím, že tvou vůlí je nepřestat. Nepřestat ve tvém jménu říkat, co je třeba. Nepřestat ve tvém jménu dělat, co je třeba. Bud' vůle tvá! Do hor neuteču, a pokud je to nutné, hořký kalich vypiji. Otče, vím, že padnu. Ale tvá ruka mě nikdy nepustí. To vím taky. Amen.
Když se Ježíš vrátil k učedníkům, už potřetí je našel spící. ,Už jste zase usnuli? Vstaňte! Nastala chvíle, kdy mè mají zatknout.
Učedníci se s úlekem zvedli. Skrz stromy viděli, jak se blíží vojáci s pochodněmi, s Jidášem v čele.

 

Vtom kohout zakokrhal
Ty vojáky tam poslali velekněží a zákoníci. Nevěděli, jak Ježíš vypadá, ale Jidáš jim řekl: ,Ten, kterého políbím, je muž, pro kterého jdete!
Chvíli stáli proti sobě: na jedné straně učedníci s Ježíšem a proti nim vojáci s pochodněmi a zbraněmi. Jidáš přistoupil před Ježíše. „Rabi, řekl, ‚mistře, a políbil ho.
A v tom vojáci Ježíše zatkli.
„Chováte se, jak kdybych byl zločinec, řekl Ježíš, ,s těmi holemi a meči. Tomu nerozumím: každý den jsem byl v chrámě i na chrámovém nádvoří a mluvil jsem tam otevřeně o Bohu i lidech. Tak proč jste mě přišli zatknout uprostřed noci a zrovna sem?'
Vojáci ho neposlouchali. Provazem mu svázali ruce za záda. ,Odchod k veleknězi!“ , přikázali a odvedli ho pryč.
Ale co učedníci? Co si počne stádo ovcí, když jim odvedete pastýře? Dostanou strach a rozutečou se na všechny strany. A tak to dopadlo i s Ježíšovými přáteli. Jeden z nich sice ještě chvíli zůstal poblíž, ale jen co k němu přišli vojáci a chytili ho za roucho, které měl na sobě, zpanikařil. Roucho jim nechal v rukou a nahý zmizel do noci.
Ježíše odvedli do velkého domu velekněze, kde se shromáždili všichni nejvyšší kněží a zákoníci. Venku na nádvoří stáli sluhové a další lidé, kteří se hřáli u ohně. Jeden z nich vypadal jako Petr. A opravdu, byl to on. 

Mezitím uvnitř domu předvedli do horního sálu Ježíše.
Velekněz pronesl: ,Tento buřič si zaslouží trest smrti. Nejen, že na nádvoří chrámu zpřevrhal stoly směnárníků, ale nám převrací celou víru. Pohrdá vším, co je vznešené a svaté. Navíc za ním chodí čím dál víc lidí, má stále více následovníků. A to nevěstí nic dobrého.“
Přítomní bez výhrad souhlasili, že je nutné, aby Ježíš zmizel. Začali se předhánět, kdo proti Ježíšovi vymyslí víc důkazů. Ale to, co proti Ježíšovi řekl jeden, odporovalo tomu, s čím přišel někdo jiný.
Velekněz pokročil k Ježíšovi a zeptal se ho: ,Co na to říkáš?'
Ale Ježíš na to neřekl nic.
Velekněz najednou nevěděl, jak dál. Chtěl vynést rozsudek smrti, ale obvinění nejsou dostatečně vážná. Svědkové si navíc protiřečí a obžalovaný mlčí. Má snad toho mistra propustit? Copak ten Ježíš může beztrestně pokračovat v hanobení svaté víry izraelské? Jako velekněz této země přece musí chránit náboženství proti kacířům a kacířství!
Pokročil k Ježíšovi ještě blíž a stál teď už těsně před ním. „Jsi Mesiáš? Jsi královský syn?' 

,To říkáš ty, odpověděl Ježíš.
Velekněz nevěřil svým uším. ,Už nepotřebujeme žádné svědky“; zvolal. Třemi slovy podepsal Ježiš svůj rozsudek smrti. 

,Co si tento muž o sobě myslí! On není žádný Mesiáš. Rouhá se proti Bohu a zaslouží si trest smrti.
‚Je hoden smrti!“, jednohlasně zvolali nejvyšší kněží a zákoníci. Zavázali Ježíšovi oči šátkem, bili ho a plivali mu do obličeje. Takové věci jsou vždy jednodušší, když on se na vás nemůže dívat.
Kolem ohně na nádvoří stáli ještě pořád sluhové s ostatními a uprostřed nich také Petr. Otrokyně jednoho velekněze šla kolem a v záři plamenů zahlédla Petra. ,Ty, řekla, nepatřil jsi taky k Ježíšovi, tomu Galilejci?
„Ani náhodou, řekl Petr, ‚to se mýlíš“

A nenápadně se vytratil na přední nádvoří. Otrokyně ho ale zahlédla i tam a začala vykládat lidem okolo: „Ten muž patří k Ježíšovi, jsem si jistá.“
‚Jak tě to napadlo?' zvolal Petr.
„Lžeš,“ řekli ti, co stáli kolem. „Je moc dobře slyšet, že jsi taky z Galileje, mluvíš stejně jako lidé odtamtud.“
,Opravdu nevím, o čem mluvíte,“ bránil se Petr. ,toho Ježíše vůbec neznám."
V té chvíli zakokrhal kohout.
Petr se schoulil a tiše se vytratil. Plakal.

Jidášova smrt
„Brzo potom začal Jidáš svého činu litovat. Třicet stříbrných, které za zradu Ježíše dostal od kněží, ho pálilo v kapse.
Byla to odměna za zradu. Může ještě napravit, co udělal?
Co kdyby ty peníze kněžím vrátil? Možná ještě nebude pozdě.
Jidáš se rozběhl do chrámu. ,Zradil jsem nevinnou krev:“. To od něj bylo odvážné přiznání. Jidáš se v některých věcech podobal ztracenému synu, který se vrátil k otci a řekl mu, že zhřešil, a otec se nad ním slitoval. Ale kněží se nad ztraceným Jidášem neslitovali. ,My s tím nemáme nic společného,, řekli. Nebyl to jejich problém.
Ale pro Jidáše to problém byl, a příliš velký. Kam měl teď se svým těžkým břemenem jít, když už v domě Božím není vítán? Jidáš byl v koncích. Zoufale hodil kněžím těch třicet stříbrných pod nohy a odešel z města. Bezradně se toulal po kraji. Zradil svého mistra a už se to nedá napravit. Nebude trvat dlouho a Ježíš bude ukřižován, také jeho vinou. Jidášovi se už nechtělo dál žít. Na větvi jednoho stromu se oběsil.
Kněží pro těch třicet stříbrných vymysleli pěkné využití. Za ty krvavé peníze koupili pozemek, aby na něm zřídili hřbitov pro cizince. A proto se ten pozemek nazývá Pole krve.

Před Pilátem
Kněží k trestu smrti potřebovali římského vládce. Proto odvedli Ježíše k Pilátovi. Na náměstí před palácem se tlačilo hodně lidí.
„Piláte, tenhle Ježíš je hodně nebezpečný muž. Tvrdí, že je náš král, král Židů. A říká, že je Mesiáš.“
To poslední Piláta zas tak moc nezajímalo. V Izraeli se každou chvíli najde nějaký blázen, který si myslí, že právě on je Mesiáš. Ale co má znamenat ten ,král židů?
Zemi může vládnout jen jeden. Pilát si Ježíše pořádně prohlédl a nepřipadalo mu, že by vypadal nebezpečně.
‚Ty jsi král Židů?'
‚To říkáš ty sám,“ řekl Ježíš.
Tomu Pilát vůbec nerozuměl. Je to zvláštní národ, zvláštní muž a zvláštní odpověď. Co tím asi tak myslí? Co s takovým králem - bez královského oblečení, královského dvora, bez paláce, meče a bez vojáků? Pilát by teď byl mnohem raději spolu s manželkou v klidu v Římě.
Kněží ještě znovu volali, že ten falešný Mesiáš uvádí lidi do zmatků: ,Štve lidi proti Bohu i proti císaři. Uděláš nejlépe, když ho navždy umlčíš.
Pilát si znovu povzdechl. Tohoto muže má umlčet?
Vždyť už mlčí! Vůbec těm obviněním neodporuje. Proč za svůj život nebojuje? ‚Proč nic neříkáš?' Ježíš mlčel.
Zrovna Pontský Pilát neměl problém s tím nechat ukřižovat buřiče a darebáky. On byl v této zemi vládce a čas od času to musel dát jasně najevo. Ale tenhle Ježíš podle všeho neprovedl nic, kvůli čemu by římský vladař nemohl spát. Tohoto podivína má nechat popravit?
Ale počkat, řekl si Pilát, ted' se přece bude slavit svátek, a to každý rok propouštím jednoho vězně. Mohl bych dát lidem na vybranou, jestli Barabáše nebo Ježíše. To nemůže selhat. Vyberou Ježíše, protože Barabáš je hrozný mizera, určitě nebudou chtít, aby byl zase na svobodě.
Pilát sedí na svém soudcovském trůnu a pokyne, aby byli všichni zticha. ,Dnes je svátek a i tentokrát chci jednomu vězni udělit milost. Můžete si vybrat, koho mám propustit: Ježíše nebo Barabáše?'
V tu chvíli předstoupí lokaj, na podnosu vzkaz od paní Pilátové. Zasedání se na chvíli přerušuje. Vladařovi služebníci kolem trůnu se potají pošklebují: Ach ty ženy! Ty, když se začnou plést do vládnutí...! Jenže právě ženy přijaly Ježíše do svého srdce. Před nedávnem pomazala Ježíše svým drahocenným olejem židovská žena, a ted' se ho zase zastává pohanka: „Pontie, dnes v noci se mi o tomhle muži zdálo. Je spravedlivý. Postarej se, prosím, aby se mu nic zlého nestalo.“
Pilát obrátí oči v sloup. Jako by ho to už předtím nenapadlo! Copak na tom právě teď nepracuje? Nestará se zrovna o to, aby se tomu spravedlivému nic zlého nestalo?
Pokynul lokajovi, že může odejít.
‚Dobrá, řekl Pilát, tak kde jsme to přestali? Zrovna jsem vám dával na vybranou, jestli mám propustit Barabáše, nebo Ježíše!
‚Barabáše!' křičeli lidé, ‚Barabáše!'
To Piláta překvapilo. A velmi nepříjemně. Byl si jistý, že lidé vyberou Ježíše! Co se stalo, že najednou všichni chtějí propustit Barabáše?
Proběhla rychlá akce kněží a zákoníků, kteří stáli mezi lidmi na náměstí. Šeptali i důrazně křičeli: ,Barabáše, Barabáše!' Příležitost se jim naskytla díky tomu, že Pilát na chvíli přerušil zasedání, aby si přečetl vzkaz od manželky. Zlo už nešlo odvrátit, ani dobro nedokázalo odvrátit zlo. Kupodivu to bylo dobro, které zlu pomohlo.
„Co mám ale potom udělat s Ježíšem?
‚Ukřižovat!'
‚Čeho špatného se dopustil?'
‚Ukřižovat!'
Pilát pochopil, že prohrál. ,Dobře, povzdechl si, ale jen proto, že to chcete vy sami.“
Nechal si přinést mísu s vodou a umyl si v ní ruce tak, aby to všichni viděli. ,Nejsem vinen touto krví, myji si nad tím ruce.'
Z Barabáše byl svobodný člověk a Ježíše naopak odvedli, aby ho ukřižovali."

 

Ukřižování
Pilátovi vojáci před jeho palácem zaslechli slovo král. „Copak ten mlčící muž, kterého mají ukřižovat, je nějaký král? Moc na to nevypadá! A tak se chtěli trochu pobavit: zařídí, aby jako král přece jen vypadal. Upletli korunu z trní a nasadili mu ji na hlavu, oblékli mu rudý plášť a místo královského žezla mu dali do ruky hůl z rákosí. Klekali před ním a posmívali se mu:
‚Bud' zdráv, králi Židů!' Plivali mu do tváře a bili ho tou holí až do krve. Vojáci se náramně bavili. Když už toho měli dost, odvedli Ježíše, aby ho ukřižovali. Břevno kříže musel nést sám, ale v půli cesty už dál nemohl. Pod těžkým břemenem zakopl a upadl.
Právě v tu chvíli šel kolem sedlák, který se vracel z pole, Šimon z Kyrény. ,To břevno ted' poneseš ty, přinutili ho vojáci.
Na jednom kopci přibili Ježíše na kříž. Ten kopec se jmenuje Golgota, to znamená Lebka. „Otče, odpusť jim to, protože nevědí, co dělají," řekl Ježíš. Vedle něj byli ukřižováni dva zločinci, dva lupiči. Vojáci vysvlékli Ježíše z jeho šatů a pod křížem losovali, co si kdo z toho vezme.
Nad hlavu mu přitloukli nápis, na kterém bylo napsané:
KRÁL ŽIDŮ. Připadalo jim to vtipné. Někdo z lidu volal:
„Ty jsi přece Boží syn! Když ted' sestoupíš dolů, uvěřím ti!" Všichni se smáli.
Něco podobného řekl Ježíšovi jeden z lupičů: „Ty jsi přece královský syn! Tak se zachraň a nás taky!" Druhý lupič ho okřikl, ať je zticha. „My tu visíme, protože jsme spáchali zločin, ale on je nevinný." Zeptal se Ježíše: „Budeš na mě pamatovat, až budeš u Boha?"
Ježíš mu odpověděl: „Slibuji ti, že ještě dnes budeš se mnou v ráji."
V povzdálí stála Marie Magdalena, spolu s dalšími ženami, které Ježíše doprovázely všechna ta léta na jeho cestách. Nemohly nic dělat, jen se modlit, aby to utrpení brzo skončilo.
Když bylo poledne, nastala najednou úplná tma. Odmítlo snad slunce dál svítit? Nebo to bylo kvůli tomu, že světlo zmizelo z Ježíšových očí?
Ježiš hlasitě vykřikl. Byly tři hodiny odpoledne. Cítil se opuštěný od Boha a lidí. Křičel slova ze staré písně nářků, kterou se jako kluk naučil v synagoze: „Eloi, Eloi, lema sabachtani"
„Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?"
Boží přítomnost nebyla vůbec znát, přesto ale Ježíš věřil, že Bůh slyší jeho nářek.
Pak přišel konec. Ježíš hlasitě vykřikl a vypustil ducha.
Římský setník, který to viděl, pronesl: „Ten člověk byl opravdu Boží syn!"
Ten den večer zaklepal na dveře domu Pontského Piláta Josef z Arimatie. Byl to bohatý muž z Jeruzaléma a také jeden z Ježíšových následovníků. „Dej mi, prosím, Ježíšovo tělo, chceme ho uložit do pěkného hrobu." Ukřižované přitom za trest většinou vůbec nepohřbívali. Stala se z nich potrava pro vlky a dravce. Josef z Arimatie tomu chtěl zabránit. „Byl to spravedlivý muž, Piláte.“

„Od kohopak jsem to už slyšel?" řekl si v duchu Pilát.
Mávl rukou. „Dobře," řekl, „tak si ho odnes." Z toho by měla radost i jeho žena.
Josef opatrně sundal Ježíšovo tělo z kříže a zavinul ho do bílého Iněného plátna. Položil Ježíše do nového hrobu, který vytesal ve skále. Vchod do hrobu zavalil velkým kamenem.