Milí přátelé, posíláme druhou část Alfa kurzu o modlitbě. Prosíme, přečtěte si to třeba několikrát, Božence to vytiskneme, kdyby chtěl ještě někdo další z vás, tak se ozvěte. Sejdeme se podle poslední domluvy v pondělí 13. 4. 2026 v 17:15 na faře v Libštátě. S pozdravem Hudcovi
II. Modlitba a modlitba Páně, Otče náš
Modlitba, co je modlitba?
Je to způsob komunikace s Bohem. Vychází z víry, že Bůh existuje a slyší mě. Chce abych s ním mluvil (v duchu nebo formulovanými slovy a větami, šeptem nebo hlasitě, to je jedno). Vychází z důvěry, že Bůh je jako můj otec nebo matka, má mě rád, chce mi pomáhat. Dalo by se snad povědět, že modlitba je rozhovor s Bohem s tím, že Bůh odpovídá jinak, než jak je tomu v rozhovoru mezi lidmi. Odpovídá třeba tak, že nám připomene nějaké slovo z Písma, které přesně sedne do naší situace, nebo tak, že nám vnukne odpověď na otázku, kterou cestou se vydat nebo jak se rozhodnout, nebo nám dodá sílu zvládnout nějakou těžkou situaci, která je před námi, nebo před námi otevře novou možnost, kterou jsme nečekali. Někdy až zpětně poznáme, že Bůh nás vedl správnou cestou, i když jsme si mysleli, že nás nevyslyšel.
Někdy ovšem naše prosby nevyslyší a my nevíme proč. Důležité je uvědomit si, že Bůh není automat na vyslyšení proseb. Ale Ježíš také vede k modlitbě vytrvalé, což znamená, abychom se hned nevzdávali, když nejsme vyslyšeni, ale abychom na modlitbách zápasili dál.
Modlitba je také okamžik naprosté pravdivosti. Smysl má jen modlitba upřímná. Dlouhé litanie a fráze, které jen opakuji bez vnitřního zaujetí jsou zbytečné. Před Bohem si na nic nesmím hrát. S tím souvisí, že některé modlitby patří do soukromí. Se svými intimními, zcela osobními těžkostmi, je dobré být sám jen se svým Bohem.
Ještě k problému nevyslyšených modliteb. Já jsem se učil ke konfirmaci, že Pán Bůh všechny naše modlitby slyší, ale vyslýchá jen ty, které slouží našemu spasení, nebo ty, které slouží příchodu jeho království pravdy a lásky. Myslím, že je dobré si to zapamatovat. Doposud mě tato odpověď uspokojuje i když vím, že je nedokonalá.
Ale hlavně, když moje modlitba zůstane bez odezvy, neznamená to, že Bůh mě přestal mít rád a modlit se dál už nemá smysl. Nevím, proč Bůh některé modlitby nevyslýchá, ale vím jistě, že od jeho lásky mě nic nemůže odloučit.
Také se říká, že v každé modlitbě by měla být nějak obsažena Ježíšova prosba z getsemanské zahrady: Otče, nechť mne mine kalich utrpení, ale ne jak já chci, ale jak chceš Ty, buď vůle Tvá. To je důležité. Jde o to, ne aby se stalo, co chci já, ale to, co chce Bůh, který mě nepřestává mít rád, ať se děje cokoli. Tím připouštím, že nemusí být vše po mém.
Tradičně se modlitby dělí na děkování, prosby a přímluvy. Myslím, že je dobré si to zapamatovat.
V modlitbě nejprve máme děkovat za to, co od Pána Boha dostáváme. Většinou na to nemyslíme, vše přijímáme jako samozřejmost - život, rodinu, partnera, domov, životní prostředí, zdraví atd. Ale to všechno je dar, milost. Abych si to víc uvědomil, i k tomu slouží děkovná modlitba. Židé říkají, že je vůbec nejdůležitější a skrze děkovnou modlitbu se děje zázrak prohlédnutí – ze samozřejmostí se stávají zázraky.
O prosbách jsem už psal. V prosbách pokorně prosíme předně o svoje věci. O cokoli, co máme na srdci.
Přímluvy jsou prosby za druhé. Jsou důležité. Každý má tak trochu tendenci myslet jen na sebe, ale přímluvy nás vedou k tomu myslet na druhé, zvláště na ty, kteří procházejí nějakými těžkostmi a naše přímluvy potřebují. V epištole čteme „modlete se v Duchu svatém v každý čas za bratry a sestry, mnoho zmůže taková modlitba“.
Křesťané se modlili třikrát denně. Ráno poděkovali za dar nového dne a poprosili o sílu a moudrost, aby mohli splnit úkoly, které na ně čekají, v poledne poděkovali za dar jídla a večer poprosili za odpuštění, pokud v něčem selhali, a za klidný spánek. Je dobré si zapamatovat radu apoštola: nenechej slunce zapadnout nad svým hněvem. Pokud jsi naštvaný je to špatné, ničí to tebe i bližní kolem. Je třeba ten vztek z duše vyhnat. Proto, když se do takové situace dostaneš, pros o pomoc Pána Boha. Nenechej nad sebou vládnout zlost. Vyžeň ji z duše co nejdříve. Nenechej zapadnout slunce nad svým hněvem.
Někdy to vůbec nejde, modlit se. Postihne tě něco moc zlého, jsi na Pána Boha naštvaný. Co s tím? Nic. Počkej. Ale nerezignuj. Nepomůže ti, když s Pánem Bohem přerušíš komunikaci. Právě naopak. Vrať se k modlitbě po nějakém čase, až to půjde.
Modlitby se týkají celého života, a proto mají tisíc různých podob.
Myslím, že je dobré zvyknout si na pravidelnost. My s manželkou čteme ráno NKD. Je tam biblický verš, úvaha a kratičká modlitba a v poledne před jídlem říkáme nebo zpíváme krátkou modlitbu – za život jsme se jich naučili mnoho. Večer mi hlavou prolétnou blízcí, rodina, můj sbor, zvláště ti, kdo procházejí nějakými těžkostmi.
Někdo bezradně říká: neumím se modlit. Ježíšovi učedníci říkali to samé. Nauč nás modlit se, neumíme to. Myslím, že je dobře uvědomit si, že to neumíme. Když si to uvědomíme, jsme na dobré cestě se to začít učit. Pán Ježíš odpovídá na prosbu svých učedníků tak, že je učí modlitbu Páně.
Je dochována na dvou místech: Matouš 6,9-13 a Lukáš 11,2-4.
Otče náš, jenž jsi na nebesích
Už dříve jesm psal o tom, že Bůh je tajemství, je víc, než dokážeme myslet, představit si. Někdo říká, že Bůh je energie, moc, něco nad námi, není osobní. Ale to bych se k němu nemohl modlit. Ježíš ho oslovuje Otče a nás ke stejnému oslovení zve také. Tím začíná modlitba Páně, oslovením „Otče náš“. V původním textu najdeme slůvko abba. Je to zdrobnělina. Mohli bychom tedy překládat: tatínku. Pán Ježíš, Boží syn, který je od věků v Boží blízkosti, nás učí tomuto oslovení. Je to důležité. Jen si to uvědomme!
Dále je důležité si uvědomit, že nás učí oslovovat Boha: Otče náš. Nikoli, Otče můj. Bůh je Bohem všech lidí, ať si to připouštějí nebo nikoli. A to znamená, že v tomto smyslu jsme všichni sourozenci (i ateisté, muslimové, budhisti, homosexuálové, heterosexuálové atd.) Je to moc důležité, Je to prostředek proti namyšlenosti, pocitu nadřazenosti, jako bych byl něco víc než druhý.
V nebesích znamená ve skrytosti. Bůh je ve skrytosti. Jednou mi můj farář řekl, že nebe není jen obloha, ale také místo, kde je Bůh přítomen. Nevidím ho, je skrytý, je v nebi. V bibli má nebe dva významy. Nebe nad námi a pak místo Boží přítomnosti.
Následuje sedm proseb. První tři se týkají božích věcí.
Posvěť se jméno Tvé. Takto prosíme za to, aby Boží jméno bylo v našem světě ve vážnosti. Boží jméno je skoro totéž, co Bůh.
Přijď království Tvé. Prosíme, aby se Boží království lásky a pokoje stávalo skutečností mezi námi již nyní a jednou přišlo v plnosti.
Buď vůle Tvá, jako v nebi tak i na zemi. Prosíme, aby se Boží vůle ve světě dála jako se děje v nebi. Vyplývá z ní, že Boží vůle se často na zemi neděje, a proto prosíme, aby se děla. A když takto prosíme, plyne z toho, že jsme sami připraveni pro to dělat vše, co je v našich silách.
Dále prosíme o své věci.
O denní chléb, o odpuštění hříchů, za ochranu před pokušením za vysvobození od zlého.
U prosby za denní chléb je dobré si uvědomit, že prosíme za všechny věci, které potřebujeme k našemu tělesnému životu. Chléb je obrazem toho všeho. Do slůvka chléb se vejde třeba i zdraví, manželské porozumění, soudržná rodina, dobří sousedi, příznivé počasí atd. A prosím o denní chléb. Chléb na tento den a zítřek, ne o zásoby na roky dopředu.
Mnozí si myslí, že odpuštění nepotřebují, ale jen do chvíle, kdy je začne trápit svědomí. Pak by za odpuštění dali cokoli. Je to moc důležitá prosba. Někdo říká, že se člověk musí naučit odpouštět sám sobě. Myslím, že také. Jsou situace, kdy se obviňujeme za něco, co jsme nezpůsobili. Pak je dobré, když nám to někdo řekne a povzbudí, abychom se netrápili údajnými vinami. Ale jsou situace, kdy nás trápí skutečná vina a v tom případě potřebujeme slyšet ujištění, že Bůh odpouští všem pokorným a odpouští všechno. I proto máme před večeří Páně „generální zpověď“ a potom ujištění „kdo takto v pokoře a upřímnosti vyznáváte, vězte, že máte odpuštění Boží. Můžete odejít v pokoji. Prosba o odpuštění je moc důležitá, ale některé náboženské proudy přímo nutí věřící, aby prožívali pocit viny. To je špatné. Něco jiného je učit se pokoře a něco jiného sugerovat si, jak jsem špatný. Pozor na to.
Pokušení nás provází celým životem, netřeba to rozvádět jako i potřebu vysvobození od zlého. Už jsem narazil na výzvu, abych nenechal zapadnout slunce nad svým hněvem, Aby mě zlost a hněv nezotročili. Osvobození od hněvu a zášti je také ono vysvobození od zlého, za něž prosím v modlitbě Páně.
Za to všechno tedy prosíme v modlitbě Páně, abychom mohli dobře sloužit Božímu království lásky a pravdy.
Modlitbu Páně zakončujeme doxologií. Neboť Tvé je království, moc i sláva na věky. Doxologie nebyla původně pevnou součástí modlitby Páně, ale první křesťané ji vždy připojovali na konec svých modliteb, a tak se postupně pevnou součástí stala. Je to proklamace Boží moci a slávy. Katolíci dost často zakončují modlitbu Páně bez doxologie, poslední prosbou „zbav nás od zlého“
Modlitby zakončujeme tradičně slovem amen. Znamená to: jistě, staň se!
Existuje mnoho modlitebních sbírek. Je dobré si jimi listovat, modlitby si číst. Ty, které nás zaujmou, si poznačit a vracet se k nim. V Bibli je jedna celá kniha modliteb. Jmenuje se kniha žalmů. Jsou to modlitby lidu Izraelského, je dobré si je číst, i když některé žalmy jsou už dost nesrozumitelné.
Ještě poznámka. My evangelíci se v modlitbě obracíme jen k Bohu Otci, Synu a Duchu svatému, nikoli ke svatým. To, protože Bůh Otec je náš Stvořitel a Ochránce, na němž cele závisíme. Ježíš Kristus je náš Spasitel, který se za nás obětoval a snímá z nás všechen hřích a Duch svatý je náš Obnovitel, který nás posiluje k dobrému životu. Svatí jsou lidé jako my, závislí cele na Boží milosti. Tím se evangelíci liší od katolíků, ale nevnímám to jako nějaký zásadní problém. Prostě to vidíme jinak.