Ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen
Milost Vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.
Kdo zvítězí, tomu dám jíst ze skryté many, dám mu bílý kamének, a na tom kaménku je napsáno nové jméno, které nezná nikdo, než ten, kdo jej dostává.
Píseň: 217
Modlitba – str. 95 upravená
Čtení: 1 Tm 6, 11 – 16
Píseň: 433
Text: Zj 2, 10b
Milé sestry a bratři
Zítra si asi již malá skupina evangelíků připomene 400. výročí popravy 27 českých pánů, rytířů a měšťanů na Staroměstském náměstí. Chtěl bych na tuto událost, pro nás evangelíky tak významnou, dnes vzpomenout. Co k tak krutému rozsudku, který zprvu váhal podepsat i císař Ferdinand, vedlo? Na konci 16 stol. bylo v Čechách a na Moravě 80 % evangelíků a jen 20 % katolíků. Panovníkem byl ale katolík, Rudolf Habsburský, který nerespektoval svobodu vyznání a evangelíky omezoval. Čeští evangeličtí stavové na něj tlačili, aby svobodu vyznání v Českých zemích a na Moravě uzákonil. Rudolf se bránil, ale nakonec silnému tlaku podlehl, i protože byl slabý a nemocný. V roce 1609 vydal tzv. Rudolfův majestát, který zaručoval evangelíkům svobodu vyznání a dokonce uznával právo ji hájit proti nepřátelům. Když evangelíci – v té době předně členové církve podobojí a JB – vytouženou listinu spatřili, všichni poklekli a děkovali Bohu. Psychicky nemocný Rudolf ovšem brzy zemřel uprostřed svých uměleckých sbírek a na trůn nastoupil nový císař, který už sídlil ve Vídni, takže ho v Praze zastupovali jeho úředníci. Ti majestát nerespektovali, k evangelíkům se chovali nepřátelsky. A když se stalo, že broumovský opat dal uzavřít evangelický chrám a arcibiskup poručil rozbořit evangelíkům kostel v Hrobech u Duchcova, nahromaděná nedůvěra evangelíků vybuchla. 23.5. 1618 táhli evangeličtí stavové na hrad, obvinili dva místodržící Jaroslava Bořitu z Martinic a Viléma Slavatu z Chlumu, že podněcují řevnivost a intrikují proti evangelíků ve Vídni, a že nerespektují Majestát. Skončilo to tím, že dva místodržící i jejich písař Fabricius byli vyhozeni z okna. Ačkoli spadli ze 17 m, kupodivu se jim nic moc nestalo. Tím začalo české stavovské povstání a zároveň jedna z nejsmutnějších válek. Mocensko -náboženský konflikt postupně zachvátil skoro celou Evropu a přinesl nesmírné utrpení všemu obyvatelstvu. Válčilo se 30 let.
Další události známe možná lépe. Čeští stavové si zvolili nového krále přesvědčeného kalvinistu Fridricha Falckého, který se ovšem na českém trůnu dlouho neohřál. Jeho vojsko bylo na Bílé hoře na hlavu poraženo vojskem císařským. Tak skončila doba náboženské svobody u nás. A potom přišla odplata. Poprava 27 pánů a měšťanů na staroměstském náměstí. Exekuci vykonal kat Mydlář. Hlavy popravených byly na výstrahu všem, kteří by se někdy chtěli pokoušet o podobnou rebélii proti císaři, pověšeny v železných klecích na staroměstské mostecké věži. Tím to ovšem neskončilo. Císař se rozhodl, že celý odbojný národ, v němž po staletí kvasil husitský jed a myšlenky na svobodu vyznání, musí přijmout katolickou víru. Pokud nepřijme, musí se vystěhovat. A tak začíná doba temna. Začíná hon na duchovní evangelickou elitu, na nekatolické kněze. Musejí se skrývat. Nějaký čas to jde. Hlavně na Moravě. J. A. Komenský se uchyluje na panství Karla Staršího ze Žerotína, moravského pána, člena Jednoty bratrské, který se nepřidal k ozbrojenému povstání, ale zůstal císaři věrný. I ten se ovšem musí nakonec vystěhovat do exilu do Vratislavi. Majetek mu sice není zkonfiskován, jako ostatním evangelickým šlechticům, ale je nucen ho prodat pod cenou. Jediné privilegium, které dostává za svou věrnost císaři, je, že čas od času může navštěvovat rodnou Moravu. Komenský a další desetitisíce evangelíků ovšem musejí do exilu natrvalo. Z národa, který byl ještě roku 1609 z 80 % evangelický, se stává národ ze 100 % katolický. Ovšem pod těžkým nátlakem. Ani konec třicetileté války na tomto stavu u nás nic nezměnil k velkému smutku Komenského. Neboť válka skončila tzv. vestfálským mírem, který uzákonil v Evropě tří křesťanská vyznání: katolické, reformované a luterské, ale nad tím uzákonil pravidlo cuius regio eius religio, čí panství toho náboženství. To znamenalo, že panovník měl právo určovat, jaké náboženství bude povoleno na jeho panství. A u nás bohužel vládli Habsburkové, kteří o nějaké náboženské toleranci nebo svobodě svědomí nechtěli slyšet. Jak jsem řekl, popravou 27 českých pánů a měšťanů u nás pro evangelíky začíná doba těžkých protivenství. Mnozí končí ve vězení, umírají, většina naoko přijímá katolickou víru ale desetitisíce evangelíků raději než zapřít víru otců odcházejí do exilu. A je zajímavé, že z odstupu i katolíci vyznávají, že tento útlak nepřinesl protivenství jen evangelíkům, ale těžce poškodil i katolickou církev. Poslyšme citát z knihy katolického historika: Zkušenost nám ukazuje, že každý postup proti svobodě svědomí je morálně škodlivý i tehdy, mají li jeho původci na mysli prospěch pravé víry. Katolický církev stále trpí pro to, co bylo v minulosti jejím jménem vykonáno proti svobodě svědomí, jako bylo v 15 stol. upálení kněze mistra Jana Husa nebo ve století sedmnáctém, vnější donucování velké části českého národa, aby zase přijal katolickou víru, podle zásady cuius regio eius religio, jež byla tvrdě uplatňována. Světská moc, i když chce sloužit katolické církvi, nebo to alespoň předstírá, ve skutečnosti takovými činy způsobuje trvalou ránu v srdci národa. Tolik citát. Ale já bych chtěl zakončit dnešní vzpomínku kazatelsky. Chtěl bych připomenout ty desetitisíce evangelíků, kteří se rozhodli pro emigraci. Raději opustili domov než by zapřeli byť na oko svoji víru. Posilovalo je v tom biblické slovo, které čteme v listu Timoteovi nebo ve Zjevení Janově. Výzva k věrnosti i zaslíbení pro ty, kteří věrnost zachovají. To je jejich odkaz pro nás. Dnes je jiná doba, díky Bohu, nemusíme bojovat o svobodu vyznání o svobodu svědomí, tu máme. Ale věrnost poznané pravdě, věrnost Kristu, nám často chybí. Hledáme často svůj prospěch a pohodlí, ne spásu duše. A tak v kontextu dnešní vzpomínky nechme k sobě proniknout výzvu, kterou čteme ve Zjevení: Budiž věrný až do smrti a dám ti korunu života. Amen
Píseň: 469
Ohlášky
Píseň: 648
Modlitba: Poděkování za svědky víry a prosba o sílu k věrnosti Kristu…..
Poslání Ef 5, 6 14 nn
Požehnání:
Píseň: 690