Milé sestry a milí bratři,
Děj nedělního rána začíná ještě za tmy. Není to nejlepší čas pro to, když se člověk chce vydat k hrobu a zkoumat jeho vnitřek. Navíc tam jde sama žena - Marie z Magdaly. Ale věřím, že ji něco pudilo a hnalo vpřed, nedokázala klidně spát. Myslela na Ježíše, na jeho poslední chvíle. Anebo můžeme tu tmu chápat opět jako obraz bezradnosti a smutku. Ona ta její cesta není dobře naplánovaná. Nevzala si s sebou svítilnu, nechtěla asi sama prohlédnout hrob. Šla tam celá zmatená a výsledek byl ten, že se zhrozila, že tam Ježíš není. Utekla. Více nezjistila.
Hrob je prázdný. To může znamenat celou řadu věcí. Nejen výpověď naší víry, že Ježíš vstal z mrtvých. Vždy je více možných vysvětlení. Třeba to židovské vysvětlení, polemické vůči křesťanství, prostě že ho sami křesťané odnesli, a teď prázdný hrob vydávají za nezvratitelný důkaz vzkříšení. A je třeba dodat, že tohle židovské vysvětlení bylo vlivné, po několik staletí se křesťané vůči němu bránili. A dokazovali, že to tak není. I Janovo evangelium chce podpořit tvrzení, že prázdný hrob není podfuk. Marie z Magdaly měla v první chvíli obavu, že ho odnesli židé. Prostě že ho někdo z židovského personálu hřbitova, snad zahradník, odnesl - přemístil.
Zamyslet se můžeme nad tím, co to vlastně je prázdný prostor. Úplně prázdný totiž nebyl. Jako ani ticho není nikdy absolutní. Když se sami zcela ztišíme, najednou slyšíme mnoho zvuků života, pro které jinak nemáme sluch. Podobně i ten hrob byl plný různých věcí, ale nebyl tam ten, koho tam magdalská Marie očekávala. Prázdný je hrob tehdy, když v něm hledáme ukřižovaného Ježíše. Nalézt bychom v něm mohli celou řadu jiných věcí, ale o ty nám teď nejde. Prázdný hrob nás učí ztichnout, otevřít se Božímu působení. Nechat mu prostor ve světě, nechat se jím překvapit.
Podruhé šli k hrobu dva muži. Nebyli to ledajací muži, Petr byl prvním z jeho učedníků, dnes bychom řekli jeho oficiální mluvčí - Jana poutalo k Ježíši osobní pouto. Měl k němu lidsky nejblíže, rozuměl mu srdcem. Oni však nešli, doslova utíkali. Opět vidíme, že je cíl moc přitahuje, nenechává je klidným. Jsou přece chvíle, kdy musíme životem běžet. V běhu je skryta síla a naděje životní pouti. Nadějná je už i ta nedočkavost spojená s Ježíšem a s každou památkou na něj.
Pozoruhodné je to, že učedníci neběží jednoduše spolu, předbíhají se, závodí – uvidí se, koho Ježíšovo dědictví více přitahuje. Na začátku běžel první Petr, ten oficiální představitel, po Ježíšově smrti třeba jako oficiální vykladač jeho dědictví. Ale předbíhá ho Jan, který je Ježíši blíže v lásce. Ale Jan nepochopitelně u hrobu zastavuje a dovnitř pouští Petra jako prvního.
Jakoby každý z obou měl tady svou funkci a přednost. Petr vstoupil do hrobu první a přesně popsal, co v něm našel. Je to jako přesný protokol. Našel tam lněná plátna, do kterých byl mrtvý Ježíš zavinut, a našel také šátek, jímž mu ovázali hlavu. Všechno to bylo pečlivě svinuto a složeno. Potom vešel Jan, také vše viděl, ale o něm se říká, že uvěřil.
Milí přátelé, můžeme to chápat trochu jako kriminalistický počin - tu obhlídku prázdného hrobu. Evangelista Jan chce dát přece jasnou odpověď, jak to bylo s Ježíšovým hrobem. Napadnout nás musí, proč Ježíš – ať už živý nebo mrtvý - už nepotřeboval šaty. Kdyby ho někam přenášeli, jistě by ho nesli zabaleného v těch lněných plátnech. Kdyby ožil, jako se to několika lidem podařilo - navrátit se do života - zase by potřeboval šaty. Třeba takový Lazar – alespoň jak je zobrazován - přece chodil ovázaný jako mumie. Ale Ježíš nepotřeboval pohřební šaty. Asi se tím chce říci – shrneme-li nález – že se tím vylučuje ta možnost, že Ježíše odnesli. Pozitivně to znamená, že Ježíš už nepatří smrti. Není pouze navrácený do života, nýbrž žije novým životem u Boha. K tomu nepotřebuje naše šaty.
Ale takové pečlivé ohledání a dosvědčení měl na starosti Petr. Jan k tomu přidal svou víru. Každý kdo to viděl, nemusel uvěřit. Ale pro milujícího Jana to všechno dohromady znamenalo, že Ježíš tu není, je u Boha. Jinak to nedokázal vysvětlit. Ježíšův život, slova, činy - dohromady vytvořily obraz, že on patří Bohu. Podstoupil smrt. Ale život je větší. K jeho životu by nesedělo podvádět lidi ukrýváním jeho těla. Ani by k němu nesedělo, že Ježíš je taková oživlá mumie. On patří Bohu a jeho život přesahuje naše představy o životě u Boha.
Na počátku jsme se zmínili o prázdném hrobu a co ta prázdnota může znamenat. Prázdnota sama o sobě neznamená nic. Nic pozitivního. Něco tu není. Prázdnota však odkazuje k Božímu jednání. Bůh naplňuje naši prázdnotu, naši bezradnost v tváří tvář smrti. Někdy se prázdnoty bojíme, prostor života křečovitě plníme vším možným. Ale prázdnotě můžeme dát smysl. Právě když ji nepřehlušíme vším možným, ani dobrými skutky. Když přijmeme to, že život plní někdo jiný než my. Když dokážeme mlčet a čekat a otevřít se Bohu. Prázdnota může být šifrou té otevřenosti a čekání a prosby o Boží pomoc a plnost života.
Ovšemže nedokážeme v klidu čekat, smíření se svou prázdnotou. V dnešním čtení také nikdo nebyl smířen s vlastním smutkem. Marie Magdalská spěchala ještě za tmy. I my někdy žijeme zbrkle, neorganizovaně, neurčitě. Ale když vyjdeme ještě plní temnoty, vycházíme vstříc Božímu světlu. A to že vyjdeme je důležitější než to, jestli jsme byli na vše připraveni. Učedníci Petr a Jan běželi rychle k Ježíšovu hrobu. I my můžeme spěchat k Ježíši. Předbíhat se v lásce k němu a setrvat společně v jeho blízkosti. Ten spěch, běh, netrpělivost srdce i pevná vůle dojít k živému Ježíši – to vše jsou znamení naděje. My sami se můžeme stát znamením naděje ve světě, když ve své prázdnotě budeme otevření Božím velkým darům a připravení je přijmout do svého života. Amen.