Bohoslužby 8.11.2020 - Jákobovova smrt

Napsal uživatel admin dne So, 07.11.2020 12:33
Datum kázání
08.11.2020
Autor kázání
Petr Hudec
Kázání na text
Jan 14, 1-3

 

Ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen

Milost a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista se všemi vámi.

Hospodin za mne dokončí zápas. Hospodine, tvoje milosrdenství je věčné, neopouštěj dílo vlastních rukou.

Píseň: 637 – Díky Bohu vzdejme, Králi nebeskému, kterýž nás dobrotivě dochoval k jitru dnešnímu.

Modleme se s Jana Kalvínem:
Všemohoucí Bože, poněvadž se ti líbí cvičit naši víru tak, že zde na světě nedocházíme trvalého a bezpečného pokoje, proto tě prosíme: nauč nás za všech možných proměn světa pokaždé v tobě spočinout a nepochybovat, že ve tvé ochraně nám vždycky všechny věci napomáhají k dobrému. I když pak nejsme nezranitelní, dej, abychom věděli, že pod záštitou tvé ruky nemůžeme být zasaženi smrtelně. V této jistotě nám dej bojovat dobrý boj víry bez ustání a s nezlomnou odvahou, dokud nás neshromáždíš k blahoslavenému pokoji, který je pro nás připraven v nebesích Pánem naším Kristem.   Amen

Čtení Gn 49, 28 - 33

  1. To jsou všechny izraelské kmeny, celkem dvanáct, a toto k nim mluvil jejich otec, když jim žehnal. Každému požehnal zvláštním požehnáním.
  2. Také jim přikázal: „Až budu připojen ke svému lidu, pochovejte mě k mým otcům do jeskyně, která je na poli Chetejce Efróna,
  3. do jeskyně na poli v Makpele, naproti Mamre v kenaanské zemi; to pole koupil Abraham od Chetejce Efróna, aby měl vlastní hrob.
  4. Tam pochovali Abrahama a jeho ženu Sáru, tam pochovali Izáka a jeho ženu Rebeku, a tam jsem pochoval Leu.
  5. To pole bylo i s jeskyní získáno od Chetejců.“
  6. Když Jákob dokončil příkazy svým synům, uložil se opět na lože a zesnul. Tak byl připojen k svému lidu.

 

Gn  50, 1-14

  1. Tu padl Josef na tvář svého otce, plakal nad ním a líbal ho.
  2. Potom přikázal svým služebníkům lékařům, aby otce nabalzamovali. Lékaři balzamovali Izraele
  3. plných čtyřicet dní; tak dlouho totiž trvá balzamování. Egypťané ho oplakávali sedmdesát dní.
  4. Když přešly dny smutku, promluvil Josef k nejbližším faraónovým: „Jestliže jsem získal vaši přízeň, předložte faraónovi mou prosbu:
  5. Můj otec mě zapřisáhl slovy: ‚Hle, já umírám. Pochovej mě v mé hrobce, kterou jsem si vytesal v kenaanské zemi.‘ Dovol, abych tam vystoupil a pochoval svého otce; pak se navrátím.“
  6. Farao řekl: „ Jen vystup a pohřbi svého otce, jak tě zapřisáhl.“
  7. I šel Josef pochovat svého otce a šli s ním všichni faraónovi služebníci, starší jeho domu i všichni starší egyptské země,
  8. celý Josefův dům a jeho bratři i dům jeho otce. V zemi Gošenu zanechali pouze své dítky, svůj brav a skot.
  9. Vytáhlo s ním též vozatajstvo a jezdectvo. Byl to velmi slavný průvod.
  10. Když přišli do Goren-atádu, který je u Jordánu, dali se do velikého a velmi ponurého nářku. Josef tu uspořádal za svého otce sedmidenní smuteční slavnost.
  11. Kenaanci, obyvatelé té země, viděli smuteční slavnost v Goren-atádu a pravili: „Egypt má těžký smutek!“ Proto pojmenovali to místo , které je u Jordánu, Ábel-misrajim (to je Smutek Egypta) .
  12. Pak synové učinili, jak jim otec přikázal.
  13. Donesli ho do kenaanské země a pochovali ho v jeskyni na poli v Makpele; to pole naproti Mamre koupil Abraham od Chetejce Efróna, aby měl vlastní hrob.
  14. Po otcově pohřbu se Josef vrátil do Egypta se svými bratry a se všemi, kteří s ním vyšli pochovat jeho otce.

    
Píseň: 443 Přijď, Králi věčný náš, jenž vše v své moci máš, a žehnej nám! Uč nás dle pravdy cest ti oběť chvály nést, a jak ti libé jest, v nás kraluj sám!
    
Text: Jan 14, 1-3

  1. „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne.
  2. V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo.
  3. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.

 

Milí bratři a sestry!
    Na začátku listopadu je svátek, kdy si připomínáme své zesnulé. Lidově se mu říká „dušičky“. Lidé se vydávají na hřbitovy, aby ozdobili hroby svých blízkých květinami, postáli u nich, zavzpomínali, tiše se pomodlili. Vzpomínka na zesnulé koresponduje s listopadem, kdy se příroda pomalu ukládá k zimnímu spánku.  Že se „dušičky“ drží i v naší necírkevní společnosti, je, myslím, dokladem toho, že lidské vztahy smrt nemůže jen tak přetrhat, ale také dokladem toho, že my lidé jsme pomíjiví a tato skutečnost je tíživá. Leccos můžeme v životě změnit, ale smrti se nevyhneme. Vyrovnat se s touto skutečností je nesnadné. Snad může pomoci připomenout si příběhy našich předků. Jak se se smrtí oni vyrovnávali. Co pro ně ve chvíli umírání bylo důležité. Jedním z nich je příběh o umírání a smrti praotce Jákoba.

   Jákob cítí, že se blíží konec jeho pozemského putování a nechce, až umře, aby ho pochovali v cizí zemi. Proto volá syna Josefa. Mám přání. Chci, až umřu, abyste mě pochovali v jeskyni Makpela. Tam odpočívá dědeček Abraham a babička Sára a také tatínek a maminka, Izák a Rebeka. Tam jsem pochoval i svou ženu Leu. Tam chci odpočívat i já. Prosím, synu, slib mi to, je to pro mě moc důležité. A Josef to otci slibuje. Myslím, že je důležité mít jasno o těchto věcech a zavázat svoje děti, aby splnili moje přání. Jako Jákob Josefa. Pro Jákoba je důležité, aby ho pochovali do rodinného hrobu, aby tam dopsali jeho jméno. Proč? Také na památku. Aby děti a vnoučata mohly třeba na dušičky přijít, postát tiše u hrobu a zavzpomínat.

    Potom si Jákob zavolá všechny své syny. Chce jim dát požehnání.

    Požehnání to ovšem není slovo umírajícího otce na rozloučenou, jímž by popřál synům všechno dobré ba nejlepší v životě. Požehnání je něco víc. Jak to jen přiblížit? Možná také vyprávěním. Jako by Jákob řekl: Když hledím nazpět, vidím to zcela jasně. Mnohdy jsem bloudil. Podvedl jsem bratra Ezaua. Když byl sláb, donutil jsem ho, aby mi prodal prvorozenství. To jsem ještě nevěděl, že prvorozenství je také poslání. Pak jsem podvedl slepého otce. Musel jsem utíkat z domu s hanbou. Ale na útěku jsem uviděl otevřené nebe a uslyšel Boží hlas. Nikdy tě neopustím a jednou tě přivedu zase domů. A potom jsem byl u strýce Lábana, chytráka, který mě podváděl podobně, jako já dřív podváděl druhé. Vracelo se mi to na hlavu. Ale ta boží moc byla se mnou. Dávala mi trpělivost a vždy novou víru, vytrhovala mě z pokušení rezignovat a všechno vzdát a dala mi též odvahu vyjít na novou cestu, zase vykročit na pouť k zemi zaslíbené. U Jaboku, když jsem byl sevřen hrozným strachem z pomsty bratra, mi Bůh vstoupil opět do cesty nezapomenutelným způsobem. Zápasili jsme spolu. Držel jsem se jako klíště. Ne, už se tě nepustím. Dostal jsem nové jméno Izrael - zápasí Bůh. A teď musíte být Izraelem vy, moji synové. Já se chystám překročit řeku času. A dojít domů. Bůh mi to slíbil, že mě dovede domů. A já nepochybuji, věřím.  Co je požehnání? Je to zvěstování, ujištění, že Bůh je s tebou, že nejsi v životě sám, že na něj můžeš spolehnout. Že nemusíš spoléhat jen na své chabé síly. Pěkně to vyjadřuje v písni, kterou budeme zpívat, D. Bonhoffer: Moc předivná nás tiše obestírá, a proto čekám příští uklidněn. Jákob žehná svým synům. Říká: Vy i já jsme dělali všelicos, co se Bohu nelíbilo. Taky se nám to mnohdy vrátilo na hlavu. Ale Bůh se ode mne nikdy neodvrátil a neodvrátí se ani od vás. Ať Hospodin vás chrání, ať je vám milostiv, obdaří vás pokojem. Bůh je dnes s vámi a bude každý nový den, i v údolí stínů smrti bude s vámi. To si pamatujte, toho se držte. Když požehnal svým synům, zavřel oči a zesnul. Krásná smrt. Jákob má jasno, co mají děti udělat s jeho tělesnými ostatky, kam ho mají pohřbít a kdyby žil dnes, měl by určitě připraven koncept smutečního oznámení a pak, což je důležitější, Jákob se před smrtí setkává se všemi dětmi a předává jim to nejdůležitější, k čemu v životě dospěl. Nezřídka děti smutně říkají: Škoda, že jsme si nenašly čas s rodiči promluvit, ještě než zemřeli. Máme tolik otázek, rádi bychom se zeptaly, ale už to nejde. Na to je třeba tedy pamatovat. Nejen na předání hmotného dědictví, což je také důležité, ale předně na předání životní moudrosti.

  Tak byl připojen ke svému lidu. Jak jednoduše a hezky se tu mluví o smrti. Žádné zoufalství. Smrt patří k životu. Zavřel oči, zesnul. A není to konec. Tak byl připojen ke svému lidu, vyznává víra.

    Tehdy v sousedních zemích spekulovali o posmrtném životě. Dumali o tom, jak to bude po smrti, co bude po smrti. Někdy pro samé dumání o těchto věcech neměli kdy se starat o tento život, o své bližní. Krása tohoto, byť pomíjivého života, jim unikala. Izrael o tom raději mlčí. Posmrtný život? Co o něm víme? Jen tiše. Vyčkejme. Ano, všechno bude nové, Bůh neopustí dílo svých rukou, ale o tom se vlastně nemusíme bavit, to můžeme klidně nechat na Něm. Ten, který nás stvořil, jehož moc předivná nás doprovází, bude i na konci, On se o nás postará. Jak? Tiše. Nechme to na něm. Co bude s Jákobem? Tiše. Je v Božích rukou. U svého lidu. U cíle. V nebeské vlasti. Čeká, až my tam doputujeme. To stačí. Víc nemusíme vědět. Nechme to na Pánu Bohu.

    Nakonec čteme o pohřbu. Rodina jde z Egypta do Kenaánu, k jeskyni Makpela. Je to parádní průvod. Podle tehdejších zvyklostí se zastavuje a Josef za svého otce vykoná sedmidenní smuteční slavnost. Pak dojdou do Kenaánu k jeskyni Makpela, kterou kdysi koupil dědeček Abraham. A pak už čteme jen: A pochovali svého otce v jeskyni na poli u Makpely. Průběh pohřbu se časem změnil, dnes je jednodušší. Na tom ovšem nesejde. Důležitý je pohřeb. Rituál rozloučení. Pohřeb je tu pro pozůstalé. Je důležité, aby v myslích pozůstalých proběhlo toto rozloučení, předání zesnulého do Božích rukou. Aby si pozůstalí uvědomili: Otec, matka, sestra, bratr už jsou připojeni ke svému lidu, k církvi zvítězilé a my jsme ještě tady, jsme součástí církve bojující, ještě máme před sebou mnoho úkolů, které pro nás Pán Bůh připravil.    Amen

 

Píseň: 697 – Moc předivná nás tiše obestírá, a proto čekám příští uklidněn. Bůh je dnes s námi, svědčí naše víra, a bude s námi každý nový den.
        
Ohlášky: Ještě jednou připomínáme sbírku na Jubilejní toleranční dar, budete-li posílat peníze na účet sboru, uveďte do poznámky JTD.
Staršovstvo sboru se rozhodlo nechat zhotovit z místního pískovce symbol naší církve kalich s biblí a umístit jej u fary. Dílo zhotoví Jindřich Beneš z Nové Paky a bude stát 53 tisíc Kč. Chtěli bychom ho instalovat 13.října 2021 u příležitosti vydání Tolerančního patentu císařem Josefem II. V roce 1781. Kdo z vás by chtěl přispět na tento účel, může tak učinit na účet sboru darem s v.s. 1781. Vizualizaci najdete v příloze.

Na facebooku v uplynulých dnech koloval tento Lutherův citát. Je jako šitý na čas pandemie. Jak se křesťan má v tento čas zachovat? Luther napsal v roce 1527, když ve Wittenbergu vypukl mor:
Když Bůh pošle smrtící rány, chci požádat Boha, aby se slitoval a zahnal mor. Pak chci kouřit a ventilovat dům, dávat a brát léky, vyhýbat se místům, kde mě nepotřebují, abych neotrávil a neinfikoval ostatní a nestal se pro ně nedbalostí smrtí. Ale když mě můj soused potřebuje, nechci se vyhýbat místu či osobě, ale jít k němu svobodně a pomáhat. Vidíte, to je zbožná víra, která není pošetilá, hloupá a smělá a nepokouší Boha.

Píseň: 559 – O ujmi ruku moji a veď mne sám ….

Přímluvy: Pane Bože, prosíme za všechny nakažené covidem, kteří mají těžký průběh nemoci, za seniory nakažené covidem, zvláště za ty v domovech pro seniory, prosíme za všechny nemocné a umírající. Prosíme za všechny, na něž padly v důsledku šířící se epidemie úzkosti o rodinu, ze ztráty zaměstnání...
Hrozíme se napětí, které narůstá v USA v souvislosti s volbami. Děsí nás nesmiřitelnost a nenávist rozdělené společnosti, zvláště nenávist příznivců současného prezidenta. Hrozíme se násilností v ulicích amerických měst. Co se to stalo s lidmi? Pane, pomoz, smiluj se, proměňuj lidská srdce.
Děsí nás také válka v náhorním Karabachu, myslíme a prosíme za rodiny, které někoho v této válce ztratily. Pane, smiluj se.
Myslíme a prosíme též za Bělorusko. Obdivujeme odvahu a statečnost obyvatel bojujících za svobodu, ale hrozíme se hrubé síly režimu. Myslíme na všechny demonstranty, kteří jsou vězněni. Věříme, že jsi ve vězení s nimi, že je posiluješ, i my jsme s nimi v duchu.
Nakonec přímluv ti předkládáme ještě své osobní prosby …..
Vyslyš nás, když k tobě společně voláme: Otče náš…

Poslání:
Posilněte proto své zemdlené ruce i klesající kolena a vykročte jistým krokem s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do konce.

Požehnání:
Hospodin je tvůj ochránce. Hospodin bude chránit tvé vycházení i vcházení nyní i na věky.

Píseň ze Svítá: 289 – Rok za rokem roky léta jdou, k roku rok, v ruku laskavou, ó Pane v ruku tvou vkládám dny a roky tak, jak jdou…