Kázání Filipa Susy na rozloučenou!

Napsal uživatel admin dne Ne, 30.01.2011 22:55
Datum kázání
30.01.2011
Autor kázání
Filip Susa
Kázání na text
Mk 4, 35-

 

Milé sestry a milí bratři –
Jistě vás tak jako mne zaujal ten podivný spánek, uprostřed hlučné bouře na moři. Kdo my tak mohl usnout? Vždyť je to nelidské a nepřirozené, v problémech a těžkostech být zcela v klidu, jako by se to člověka netýkalo… Také že se jedná o zvláštní spánek, ale jde o dva zcela rozdílné případy – ten první, u Jonáše, je spánek provinilce, který se snaží zapomenout na to, co udělal, utíká před Hospodinem a svou odpovědností a doufá, že se všechno dá zaspat. Zatímco ten druhý spánek je spánkem spravedlivého, který natolik patří Bohu, že se ho různé životní bouře a zvraty jakoby netýkají a nedotýkají. Někdy se asi divíme, jak mohl Jonáš na útěku před Hospodinem v klidu spát, ale asi více nás provokuje ten Ježíšův spánek… Jakto že si v klidu spal, když se učedníci cítili, že už už hynou? A co my, když se cítíme v životě převálcovaní, také si Ježíš v naší blízkosti jen tak tiše spí?

Důležité je asi nejprve vědět, o jakou cestu se to jednalo… O cestu na druhou stranu, a tedy na druhou stranu Genezaretského jezera mezi pohany. Vydali se na cestu po tom, co Ježíš mnoho veřejně kázal a mluvil k lidem v podobenstvích. A mezitím občas chtěl být sám s učedníky a jim sděloval hluboký smysl svých podobenství. Zdá se tedy, že zrovna byli poučeni, vyučeni a posíleni. A Ježíš je bere s sebou. Je to Ježíšova iniciativa, ale současně se dává najevo, že to je akce učedníků, oni řídí a berou Ježíše k sobě do člunu, oni jsou rybáři i námořníci. Jistě tuší, že za soumraku na jezeře je mohou potkat problémy, a přesto jedou. Navíc jedou do nepřátelského území, kde by na ně mohly působit nepřátelské a nepříznivé síly.
I my se můžeme přidržet toho obrazu, jak učedníci jedou „na druhou stranu“. Dává se tu najevo, že prochází něčím nejistým, do další etapy následování Ježíše či svého života. Obrazně v tom můžeme vidět každou svou velkou životní změnu. Já osobně v tom vidím to, že přecházím ze sboru na sbor a jistě jdu také do nejistoty. Libštátský sbor také čeká období přechodu. Každý z nás procházíme různými situacemi přechodu, když se z dítěte stává dospělý, když se člověk žení či vdává, když děti odejdou z domova, když člověk přichází o síly či když člověk umírá. Kromě těchto typických přechodových situací má každý sám za sebe individuálně své cesty na druhý břeh, když musí vyrůst, něco v sobě překonat a v něčem vytrvat.

Chápeme tedy dobře, že nejde jen o přírodní síly a přírodní katastrofu. Učedníci tu jsou konfrontováni s nebezpečím života, se silami zla, a v neposlední řadě se svou slabostí a strachem. Ježíš se tu projevuje jako Pán i nad silami osudu, zla i nad naší malověrností.
Ale není to tak jednoduché. Ježíš se postupně projevuje jako Pán. Není to jasné od začátku. Pokušení tu je skutečností. Ježíš se zjevuje, nečekaně ukazuje svou pravou tvář. Tak je tomu ve všech čteních z počátku evangelia, které čteme v období církevního roku po Zjevení Páně – Ježíš se tiše a tajuplně ukazuje jako někdo větší než obyčejný dobrý člověk či prorok staré smlouvy.
Vystupuje tu dokonce nejprve jako nějaký neznámý pasažér. Je přítomen, ale není tak zcela odsud. Lidé se jen domnívají, co má za sebou a čeho je schopen. Jistě toto vyprávění o Ježíšově utišení bouře navazuje na vyprávění o Jonáši. Akorát to, co Jonáš nezvládl, Ježíš zvládl. Neutíká před Bohem a proti silám zla dokáže zakročit. Učedníci za Ježíšem přicházejí podobně jako námořníci za Jonášem, protože tuší, že on zná klíč k tomu, co se s nimi děje.
Ona totiž podobná vyprávění o bouři a jejím utišení byla prý v řecko-římském světě populární, Vyprávěla se i o různých jiných bozích, jak v lidské podobě s lidmi nastoupili do lodi. Úkolem lidí potom bylo rozpoznat, koho to vezou a hlavně se k němu modlit a vylíčit všechno své utrpení, aby se nechal přesvědčit a lidem pomohl. O Ježíši se tedy v evangeliu dochovalo podobné vyprávění. Akorát se nejedná o boha převlečeného do lidské podoby, ale o skutečného člověka Ježíše, který však neutíká před Bohem a nebojí se sil osudu a zla, ani není svázaný strachem.

Prý bylo tohle vyprávění velikou posilou pro křesťany, kteří kolem židovské války a dobytí Jeruzaléma procházeli ohromně nejistým obdobím, pociťovali nenávist ze strany Říma i ze strany židů. Šli životem dopředu a nevěděli, kam jdou a co je čeká. Jestli obstojí, báli se. Měli tak málo jistot. I my se někdy můžeme ve světě cítit podobně nejistě, ač se naše politická situace výrazně změnila. I my někdy máme strach, co bude.
Já jsem měl vždycky dojem, že z toho obrazu církve jako lodičky na moři vychází ohromný klid a síla, ohromná stabilita. A zatím se ta loďka kymácí, to víme všichni, kdo jsme v církvi déle, že se kymácí, jako se kymácí i naše životy. A přesto je tu naděje, ač vychází z tichého pasažéra, který někde na zádi, či v podpalubí v klidu spí.

Na počátku jsem říkal, že mě ten jeho spánek provokuje. Na druhou stranu je to asi dobře, že nás provokuje, protože nám může i něco důležitého sdělit. Znáte to, jak někdy ti, kteří na sebe berou odpovědnost za nějakou práci, trochu nevraživě hledí na ty druhé, kteří jsou lehkomyslní, dělají si vtipy, či hlavně u všeho zůstávají v klidu. Možná jsme my dnešní Ježíšovi učedníci podobně nervózní a nevraživí, u vědomí toho, co neseme a máme nést společnosti – a přitom by nám slušelo více radosti a důvěry a odvahy. Třeba i tohle nám chce vyprávění u Ježíšově utišení bouře říci.
Anebo nás skutečně zastihuje ve chvíli, kdy nefňukáme zbytečně. Tak jako tehdy učedníci vyrazili na moře, vyrážíme do nejistých vod života, podnikáme věci, jejichž výsledek je v nedohlednu, nemůžeme vždy vědět, jak to dopadne, jsme jen lidé a někdy jsme slaboučcí a podléháme okolnostem, když jsou zrovna silnější, než jsme my.

Ať už se nacházíme v jakékoli životní situaci, ať si myslíme, že máme dobré jistoty, nebo vůbec nevíme jak dál, ať už je naším druhým břehem cokoli, jsme vyzýváni k tomu, abychom neměli strach. Strach je přece jednou důležitou podobou hříchu. Přiznejme si, že příběh líčí nejen tehdejší učedníky, ale i nás dnes trochu jako ustrašené a nedůvěřivé. A přesto je možné o strach přijít. Když vezmeme vážně přítomnost onoho tichého spolu pasažéra. Nemůžeme mu zcela rozumět, jak je s námi a jak působí. Vymyká se nám. Ale je s námi. A má moc nad všemi našimi strachy a nejistotami. Nechť i nás zasáhne moc Božího ticha a pokoje a osvobodí nás od všech strachů a nejistot pro důvěru Božích dětí. Amen

258